Dostat se k protinožcům na Aotearou (název země v maorském jazyce, v překladu „Země dlouhého bílého mraku“) není vlastně vůbec jednoduché. S trochou štěstí člověk stráví v letadle jen nějakých 20 hodin, já jsem letěla 13 hodin z Amsterdamu do Taipei a potom z Taipei do Aucklandu dalších 12 hodin. Už to pro někoho může být výzva. Pokud ne, při biosecurity check po příletu na Zéland se vám rozhodně z obličeje vytratí i poslední známky dobré nálady. Novozélanďani jsou na svou přírodu patřičně hrdí a do země nedovolují přivážet ovoce, oříšky, med a další produkty, aby neohrozili svou jedinečnou faunu a flóru zavlečením nemocí. Člověk musí v příletové kartě deklarovat dokonce i turistické boty, které poté pracovníci letiště kontrolují, aby náhodou dotyčný turista nezavlekl do země v kousku bláta na podrážce nějakou nepatřičnost, která by ohrozila místní biosféru. 

O to víc potom člověka překvapí, zaskočí a rozesmutní to, když zjistí, že jinak to na Novém Zélandě chodí úplně jinak a mimo velká města už lidé tak uvědomělí nejsou. Konkrétně bych se chtěla zmínit o třídění odpadu. Koše a popelnice na tříděný odpad se tu prakticky nevidí a existují pouze ve velkých městech (Auckland, Wellington, Christchurch). Recyklace tu funguje velice bídně a recyklují se vlastně jen plastové lahve od mléka nebo džusu. Plastový sáček od salátu, kelímek od jogurtu, obal od sušenek – to všechno jde do směsného odpadu. V lepším případě. Říkám „v lepším případě“, jelikož se tu lidé velmi často uchylují ke snadnému řešení. Svůj odpad pálí na zahradě v železném barelu. Podotýkám, že se nejedná jen o kartonové krabice, popsaný papír a noviny, ale i polystyren, obal od nového gauče a další odpad, který by prý místní popeláři neakceptovali. Železné barely na zahradách pro mě byly silným novozélandským zklamáním… 

NOVÝ ZÉLAND

autorkou textu je Marie Šindelářová,

průvodkyně CK Nomád, lektorka a překladatelka z francouzštiny, italštiny a angličtiny, v současné době žijící na Novém Zélandě. 

preklady.sindelarova@gmail.com