Minulý rok jsme s rodinou vyjeli na Slovinsko – kolegyňka mi doporučila spoustu zajímavých míst, a protože už nás přestalo bavit trávit dovolenou válením se u pláže, rozhodli jsme se konkrétní zemi také poznat. 

Savica

Slovinsko má úžasnou krajinu a na to, jak je to malá zemička, má od všeho trochu – hory, nížiny, víno, moře, a především hodné a pohostinné obyvatele. Dovolenou jsme si rozdělili na část v horách a část u moře. Bydleli jsme v malebné vesničce Poljane nad Škofjo Loko. Penzion vlastnila rodina, kde se střídali rodiče se synem a jeho manželkou. Vše působilo domáckým dojmem – k snídani jsme dostali doma upečený chléb a co mě překvapilo i pravé, doma stlučené, máslo a samozřejmě místní ovoce. 

Jako první jsme se vydali k ledovcovému jezeru Bohinj – voda tu je díky jeho původu i v letních měsících studená – odtud jsme si vyšlápli k proslulým vodopádům Savica, měli jsme štěstí, že tento rok bylo dost vody a my vodopád viděli – cesta tam i zpět byla cca 8 km a s dvěma dětma jsme ji pohodlně zvládli, dokonce nám zbyly síly se ještě vypravit k lanovce a vyjet si na Vogel, odkud byl neskutečný výhled na celé okolí. Jen manželovi nesvědčily z velké části prosklené kabiny, kde člověk viděl celý výjezd. Ten výhled ale za to stál. 

Druhý den jsme vyrazili k jezeru Bled – toto jezero je sice také ledovcového původu, ale protože zde vyvěrají horké prameny, je zde možné se koupat i v zimě, jelikož si udržuje konstantní teplotu. Jeho termální prameny jsou léčivé a jsou svedeny do místních hotelů s lázněmi. My jsme ale nepřijeli za koupáním, takže jsme se opět vydali na túru – tentokrát k soutěsce Vintgar, po cestě jsme potkali dvě milá děvčátka, co si doma napekla dortíčky a u silnice je prodávala – bylo to tak hezké a čisté – nikdo neřešil hygienu, nebo jak vypadají – prostě něco upekla, protože si chtěla něco koupit a potřebovala si na to vydělat peníze – a proč ne? Je super, že holky vynaloží i nějaké úsilí a nestojí u rodičů jen s nataženou rukou. Cesta byla dlouhá – snad nekonečná, ale stálo to za to. Něco tak magického jsme ještě neviděli – vytvořená lávka se vinula nad průzračným potůčkem mezi skálami, kde i ve větší hloubce byl vidět každý kamínek, každá rybka. Děti byly nadšené, syn mi pořád opakoval – “mami, to je ta nejlepší dovolená” – a to byl teprve druhý den. K jezeru jsme se vrátili naprosto vyřízení – akorát na obědo-večeři do místní restaurace. Jenomže ty mrňata, to nějak dobilo, a protože jsme v dálce viděli ještě kopec s bobovou dráhou, nedalo se nic dělat, ale museli jsme tam – naštěstí na vršek jezdila lanovka. Museli jsme jet každý dospělý s jedním dítětem – tohle už na mě nebylo a byla jsem ráda, že jsem se dole postavila na pevnou zem. Ten den jsme nachodili 16 km a usnuli bychom i ve stoje. Byl to ale nádherný výlet a nám v srdci zůstalo spoustu zážitků, co už nám nikdo nevezme – syn měl pravdu, zatím to je nejlepší dovolená, na kterou jsme se vydali, a i když jsme pořád něco vymýšleli, byli jsme jako rodina víc spolu než někde na pláži u moře.Soutěska Vintgar

Následující den jsme se vydali do Lublaně, ale o tom zase někdy příště. 

Petra Hrnčířová, CK Nomád