Opět je po čase středem pozornosti. Nemá smysl znovu rozebírat to, čeho jsou plny informační servery i televize. V těchto dnech Peršané drží prst na tepu dějin, a to nejen svých, ale celého Středního východu, potažmo i světa.

V Íránu jsem byl několikrát a kromě nádherné přírody a úchvatných historických památek mi v paměti zůstali hlavně tamní lidé. Málokde na světě byste našli vstřícnější a přátelštější. O cenách nafty cca 12 halířů za litr (ano, to už je dávno), dokonalých silnicích a skvělých pistáciích za pár drobných ani nemluvě.

Při naší cestě před 20 lety karosou do Indie přes Írán jsme omylem (opravdu omylem, před místními zákony jsme měli patřičný respekt) zapomněli poslední večer v Turecku během večírku na rozloučenou s alkoholem (před námi byl „suchý“ Írán a Pákistán) vypít poslední plato plechovek s pivem. Kupodivu (a naštěstí pro nás!) při hraničním odbavení zůstalo neobjeveno, takže v zemi, kde je konzumace alkoholu trestným činem, jsme se rázem ocitli v situaci velmožů i psanců.

Když jsem pivo vytáhl v autobuse na parkovišti v Teheránu, hned jsem se stal středem pozornosti mladého Íránce, který mě varoval, že takhle ne, že si nás snadno všimne mravnostní policie a budeme mít velký problém. Od té doby jsme se v Íránu naučili konspirační konzumaci pod úrovní oken autobusu.

Mladík Amir jako poděkování dostal plechovku piva a z vděku nás doprovázel po zbytek pobytu v Teheránu. Člověk se od něj dověděl mnoho věcí, které obvykle zůstávají turistům skryty. Od informací o životním stylu a možnostech, až po pikantní detaily jak podle způsobu nošení šátku, líčení a pohledů zpoza čádoru člověk pozná, která slečna by si dala říct.

Ale nebyl to zdaleka jen on, podle koho si člověk dělal na zem a její obyvatele názor. Kromě bodrých chlapíků v čajovnách v Tabrízu či jinde si vzpomínám třeba na řidiče, který nás vezl z hranic s Pákistánem pro novou pneumatiku zpět do Zahedánu. Celou dobu nás nutil do spěchu s tím, že za chvíli bude tma a nedaleko je afghánská hranice. A že pokud přes den toto území je pod kontrolou íránské armády, v noci sem přes hranice přicházejí bandité, kteří nám podříznou krk. Bylo vidět, že se doopravdy bojí.

Navzdory tomu najednou zastavil, vytáhl kobereček a neodpustil si modlitbu maghreb k západu slunce. Ani v nejmenším ji neošidil, ale poté, co skončil, vyrazil opět 120 km rychlostí. Ta situace, kdy ho nikdo neviděl a nekontroloval a ačkoli měl strach, stejně by ho ani v nejmenším nenapadlo pro jednou Alláha ošidit, měla v sobě nesmírnou sílu.

Zjištění, že málo kde na světě mají USA mezi prostými lidmi tolik sympatizantů jako právě mezi Íránci, by asi zaskočilo jen toho, kdo u nás nežil v bývalém režimu a nepamatoval si na rozpor mezi oficiálním názorem a reálným smýšlením obyvatel. Proto mě nyní ani nepřekvapil pohled v televizi na vlajky USA a Izraele, tedy úhlavních nepřátel íránského režimu, po nichž studenti univerzity odmítli šlapat.

Nocleh na íránsko-pákistánské hranici
Nocleh na íránsko-pákistánské hranici

Na druhou stranu musím říci, že jsme nikdy nezažili žádné ústrky ani ze strany oficiální moci. Dokonce i naše setkání s obávanou náboženskou, resp. mravnostní policií, když jsme při cestě obytnou Avií zapomněli na okénko do “ložnice“ nad řidičem, za nímž se konsternovaným Íráncům objevovaly siluety méně či více odhalených těl, nakonec skončilo jen přátelským varováním a naším slibem, že se polepšíme a už neukážeme vůbec nic. Dokonce i na íránsko-pákistánských hranicích, kde v noci nebyl přejezd možný a jediný hotel byl beznadějně plný, jsme strávili noc na chodníku pod laskavým dohledem místní policie.

Hlavní symbol Teheránu i celého Íránu je monumentální Bordž-e Ázádí, Věž svobody. Tyčí se do výšky 50 m a je z ní nádherný výhled na Teherán (jen fotit se nesmělo). Ať už to v Íránu dopadne jakkoli, věřím tomu, že obyvatelé historické a hrdé Persie budou žít ve svobodě podle svých vlastních představ. Zaslouží si to.

Karel Starý, CK Nomád
Teherán - ženská část naší výpravy před Věží svobody
Teherán – ženská část naší výpravy před Věží svobody