Zde můžete zadat Váš e-mail pro pravidelné zasílání novinek.

 

Rádi Vám zašleme dárkový poukaz na zájezd či na částku.

Dárkový poukaz na zájezdy cestovní kanceláře NOMÁD
 

Parkování u letiště Praha

Nejlepší kancelář

Doporučujeme:

TOPlist
 
www.whitneytis.cz

CESOPIS ZE ZÁJEZDU AMERICKÝ MOST

STŘEDNÍ AMERIKA – LIDÉ, SOPKY A PRALESY (MUDr. Julio HASÍK)

Pro jeho velký rozsah uveřejňujeme jen část cestopisu

Píše se rok 2005, konečně Amerika! Jednou to v rámci poznávání světa muselo přijít. Nevím proč, racionální to není, ale pro Milenu tento kontinent zdánlivě neexistoval. Americké destinace se v pořadníku jejích zájmů pohybovaly hluboko u dna.
  Částečně to platí i pro moji motivaci k návštěvě USA. Vůbec nepochybuji o tom, že se jedná o zemi nepopsatelných přírodních krás. Stejně tak jsem přesvědčen, že na celém světě lze potkat zajímavé a dobré lidi. Přesto je můj postoj k USA a jejím obyvatelům rezervovaný, analogický tomu, jež jsem svého času choval k Sovětskému Svazu.
  V roce 1968 jsem měl tu čest blíže se stýkat s tehdejším „kontrarevolucionářem“ novinářem Hoffmanem (delší dobu působil jako dopisovatel OSN v New Yorku). Nás mladé obdivovatele vyspělé západní civilizace zchladil výrokem:“ Ti Američani jsou stejně omezení a arogantní blbci jako Rusové. V zásadě se od nich liší jen tím, že používají navoněný růžový hajzlpapír.“ Definici jsem nepřejal automaticky, názor jsem si v pozdějších letech utvářel sám. Na druhé straně je pravdou, že si na ni občas vzpomenu, a považuji ji za výstižnou.
  Někdejší Sovětský Svaz mne příliš nelákal, ze všeho nejméně pak režimní turistické atrakce. Dnes je tomu podobně s perlami amerického zázraku – Manhattany, Hollywoody, Disneylandy, Miami- Beachemi, Las Vegasy apod. Klidně mohu zemřít bez toho, abych je na vlastní oči spatřil. Do Sojuzu jsem v čase „perestrojky“ vyrazil na Kavkaz, do USA mne táhnou národní parky. Jelikož se nejedná o fyzicky náročnou akci, odsouváme ji na někdy. Můj zdrženlivý odstup platí výhradně pro USA (bez Aljašky). Jižní a Střední Amerika mne odjakživa táhne jako magnet.
  Proč padla volba na malé země americké šíje? Tuto otázku nám s údivem při náhodném setkání v Copánu položili i v Kanadě žijící krajané, když zjistili, že jsme poprvé za „velkou louží.“ Z několika důvodů. Prolíná se zde fauna, flora i kultura obou Amerik. Kostarika se prosazuje jako zachovalý tropický ráj, nabízí množství národních parků. Údajně zde žije více druhů ptáků než v Kanadě a USA dohromady. Jako chlapec jsem hltal cestopisy z této části světa – „Lovci orchidejí“, to byla ta správná kniha. Pralesy, jaguáři, papoušci, kolibříci, tapíři, opice, krokodýli a hadi. Touto volbou jsem zároveň chtěl pojistit i budoucí návštěvy severo a jihoamerického subkontinentu.
  Moje latentní tužby naplno probudila nabídka cestovní kanceláře Nomád – čtyři země, každá s nabídkou jiných atrakcí. Nemáme-li čas k sólo návštěvě Mexika, vynahradí nám to Copán v Hondurasu, hraniční výspa mayské civilizace (mimo jiné zapsaná na seznamu UNESCO). Na zájezdu poznáme i bělostné pláže Karibiku, nemusíme kvůli tomu zrovna na Bahamy s Viktorem Koženým.
  Nikaragua slibuje aktivní sopky, jedno z největších amerických jezer (dokonce se žraloky) a pobyt na civilizací „nedotčeném“ ostrově Ometepe. Kostarika nabízí národní parky s unikátní flórou a faunou, navíc adrenalinovou atrakci –canopy. Třešničkou na dortu měla být Panama –nejen průplav, ale i pobyt na ostrově mezi Indiány kmene Kuna.
  Zcela jsem propadl cestománii, plál jsem touhou jako mladík před ztrátou panictví. Termín zájezdu brzy na začátku roku nám z více důvodů nevyhovoval, přesto jsem byl rozhodnut, že tentokrát pojedu i sám. S radostí jsem přivítal zjištění, že došlo k jeho posunu o několik měsíců, Milena se mezitím s plánem ztotožnila.
  Přípravy nebyly příliš náročné. Jediný problém představovala víza do USA, jsou totiž nezbytná i při tranzitu. V únoru jsme tedy absolvovali předepsanou proceduru – internetové podání žádosti a rezervaci termínu k osobní návštěvě konzulátu.
  Následovalo odeslání fotografií, dokladů o zaměstnání, výpisů z bankovních účtů a hlavně neúměrně vysokých poplatků. Vyplnili jsme nesmyslné dotazníky s otázkami typu: „Nepůsobil jste za okupace v Kuratoriu, nehodláte v USA provozovat teroristickou činnost, nepodílel jste se na zavlečení amerického dítěte do zahraničí apod.“ Potupné procedury, zcela srovnatelné s někdejší komunistickou šikanou.
  Budu objektivní – vlastní jednání bylo korektní a úředník milý: „ Pane doktore udělili jsme Vám i manželce vízum s platností na deset let“. Ostatně socialističtí úředníci konformním občanům výjezdní doložky do Jugoslávie rovněž vydávali s úsměvem a bez obstrukcí. Pro uchování příznivého dojmu bychom zároveň nesměli být nepřímými svědky bezdůvodně odmítnutých žadatelů.
  Před vlastním zájezdem došlo k dost podstatné změně. Program byl totiž dvojkombinací navazujících akcí. Panama se neobsadila, skončíme v Kostarice. Zprávu jsme sice nepřivítali, ale změně se pružně přizpůsobili. Ušetřený čas a peníze využijeme k podzimní návštěvě některého z řeckých ostrovů.
  Na zájezd jsem se tentokrát aktivně hlásil jako lékař. Plánovaný program a nízký počet účastníků v sobě neskrývaly významnější rizika. Přesto jsem přípravě lékárny věnoval náležitou pozornost. S osobní výbavou to tentokrát bylo jednodušší. Nepotřebovali jsme teplé oblečení a také jsme se rozhodli pro stravování z místních zdrojů. Vezli jsme pouze několik instantních polévek, kávu, čaj, cukrovinky a alkohol k potírání tropického červa.

Pátek 22.dubna - Cesta za velkou louži

  Odlet do Paříže se společností Air France byl plánován na 15,50. Dostavili jsme se v plánovaném předstihu, přesunuli na určené místo v hale ruzyňského letiště, ale bylo nám divné, že nevidíme žádnou skupinku. Moje intuice posléze zapracovala správně, spatřil jsem totiž starší paní jež právě navazovala hovor s dobrodružně vyhlížející dvojicí. Byla to zástupkyně Nomádu a jediní naši společníci Erich a Monika. Dozvěděli jsme se, že ostatní účastníci jsou již na místě. Paní nám vydala letenky a Ericha nepřímo pověřila organizací přesunu.
  Začali jsme se zpožděním. Ruzyni jsme neopustili s Air-France, ale náhradním Boeingem 737 patřícím ČSA. Bylo 16, 15 a náš přestup neměl časovou rezervu. Let do Paříže byl krátký a klidný. Přistáli jsme na letišti Charles de Gaulle. K očekávanému přestupovému horroru nedošlo. U východu z gatu totiž stála žena s cedulí New York. Jakmile identifikovala své ovečky, nacpala nás nesmlouvavými gesty do letištního taxi, a po zařazení rychlosti energicky šlápla na plynový pedál. Na tomto letišti jsme byli poprvé , proto jsme neměli ani šanci sledovat kudy jedeme (bylo to daleko). Posléze dupla na brzy a zastavila u jedné z budov, odemkla zadní dveře gatu a hnala nás nahoru.
  U gatu byl přistaven mohutný Boeing 777-300, patřící francouzským aeroliniím. Nastoupili jsme v 18,40, jak se později ukázalo, s dostatečnou rezervou. Odlétali jsme totiž v 19,50. Čekalo nás překonání 5 900 kilometrů, převážně nad hlubinami Atlantiku. Naší sousedkou byla švitořivá stará paní, celkem roztomilá Američanka. Jazyková bariéra na naší straně způsobila, že si nás příliš neužila.
  V průběhu letu jsme večeřeli a následně i snídali. Obsluhovala nás letuška asijského původu. S jídly i časem se to začínalo trochu šmodrchat. Letěli jsme k západu a tak čas přibýval jen na našich hodinkách, za okny se trvale šeřilo, noc nepřicházela.
  Nad Atlantikem bylo polojasno, na jeho hladině jsem neviděl žádné lodi. Po několika hodinách letu se pod námi objevily ledovcové kry a pobřeží Grónska. Ač je to divné, letový koridor z Evropy míří na dálný sever, potvrzovaly to i palubní monitory. Zde jsme nabrali kurs k jihozápadu, let kopíroval kanadské pobřeží. Právě tam přicházel soumrak, v přístavních městečkách se rozžínaly pouliční lampy.
  Newyorské letiště J.F.Kennedyho se nalézá na poloostrově vysunutém do moře. Neočekával jsem, že poletíme nad Sochou svobody, přesto jsem předpokládal, že spatříme alespoň některý ze symbolů NY- nic z toho. Moře vystřídaly nízké domky předměstí a vzápětí přistávací „ránvej.“ Za námi byla probdělá noc, Američanům noční život právě začínal.
  Jaké dojmy a zkušenosti jsme si odnesli? Očekával jsem lidské mraveniště, jež předčí všechny dosavadní zkušenosti z mezinárodních letišť. Opak byl pravdou, cestující i letadla jsou v jeho prostorech rozděleni tak, že si navzájem nepřekáží.
  My jsme museli projít filtrem imigračních úředníků. Jak jsme zjistili, osmdesát procent personálu v naší směně byli černí (Afroameričané), případně míšenci. Podmínkou vstupu do tranzitu bylo vyplnění identifikačních karet, které ležely na pultech v hale. Potřebný počet tiskopisů a obsah rubrik jsme odhadovali, vše bylo v angličtině. Pochopitelně, že jsme neuspěli, po vystání fronty nás netečný úředník pro chybné vyplnění vrátil zpět. Horší bylo, že jsme nebyli poučeni, kde se stala chyba. Při reparátu jsme rovněž neuspěli. Teprve poté se nás ujala příjemná černoška, která nám s papíry pomohla. V prostoru tranzitu se k nám vehementně hlásil drobný človíček v uniformě letištního zřízence. Byl to běloch a neustále hovořil o zavazadlech. V Praze nás ujistili, že bágly si vyzvedneme až v Hondurasu, proto jsme mu gesty oponovali. Pravdu měl on, na opuštěných pásech již dlouhý čas bezprizorně zahálely naše bágly. Poté jsme za ním klopýtali chodbami s jezdícími pásy a schody, posléze jsme někam sjeli výtahem.
  Jednalo se o letištní metro, vsadil nás do vlaku a poučil, že vystoupíme na terminálu čtyři, odpočítal kolikátá je to stanice a úslužně se rozloučil.
  Po opuštění metra byla další orientace jednoduchá. Terminál číslo čtyři je menší letiště na letišti. Slouží letům do Střední Ameriky, nachází se zde sídla příslušných leteckých společností. Sídlo společnosti TACA i náš let do San Pedro Sula jsme nalezli bez problémů. Jediný problém spočíval v tom, že do půlnoci chyběla více než hodina a náš spoj odlétal ve 3,45 místního času.
  Vyhledali jsme volné lavičky u oken haly. Erich vytáhl spacák, zavrtal se do něho jako larva, a vzápětí i zcepeněl. Také já jsem zaujal pohodlné místo na lavičce, zavazadla jsem si předem pojistil. To nejdůležitější jsem si položil do klína, řemínky omotal kolem zápěstí a oddal se klimbání. Dlouho mi nebylo přáno, ucítil jsem jemný tah a reflexně chňapl. Milenka testovala moji bdělost a ostražitost, prošel jsem.

Banánové republiky

  V Evropě se pro středoamerické a karibské země vžilo toto společné označení. Skrývá se za ním politická nestabilita, vojenské diktatury, ekonomické impérium United Fruit Company a politická závislost na USA.
  Přestože se tyto země v mnohém navzájem podobají, pozorný cestovatel objeví řadu specifik a odlišností daných nejen přírodními podmínkami, ale zejména historickým vývojem a etnickým složením.
  My se nejednou cítíme dotčeni tím, když cizincům vysvětlujeme, že naším hlavním městem není Bělehrad a mezi námi a Bosňany jsou dost zásadní rozdíly. Je to dáno jen úhlem pohledu, zdálky to tak „vyzerá“. Nám v jedno splývá mimo jiné zmiňovaná Střední Amerika.
  Skutečnost je taková, že na jih od řeky Rio Grande až po Ohňovou zemi se rozprostírá Latinská Amerika. S výjimkou Brazílie se zde mluví španělsky. Jediným ostrůvkem angličtiny je Belize (dříve Britský Honduras). Nedávno jsem s překvapením četl, že ve světovém měřítku španělština počtem rodilých mluvčích předstihuje angličtinu.
  Američané jsou Gringos a ze snadno pochopitelných důvodů se zde netěší zvláštním sympatiím. Nejedná se o aktivní nepřátelství, spíše výraz hrdého „přezírání“. Jako bílí Evropané máme k zařazení do této škatulky blízko, ale poučení domorodci mezi turisty zpravidla diferencují. Kritériem pro ně není barva pleti, ale země původu.

Sobota 23.dubna - Pyramidy v Copánu

  Dvě hodinky před odletem jsme se přemístili k zastoupení společnosti TACA, abychom podali zavazadla a nafasovali palubní lístky. Fronta příliš neubývala. Bylo to dáno tím, že většina našich spolucestujících za sebou vláčela několik kusů objemných nadlimitních zavazadel (zřejmě v USA výhodně nakoupili). Bledé tváře se zde (v celém prostoru terminálu) vyskytovaly vzácně. Většina cestujících byli míšenci s indiánskými rysy, druhou hojnou skupinou byli Afroameričané.
  Let trval přes tři hodiny, občerstvení na palubě bylo skromnější než bývá zvykem na evropských linkách. Čas se nám posunul o další hodinu. Před sedmou hodinou místního času jsme přistáli na letišti v San Pedro Sula, takto druhém největším městě Hondurasu. Vstupní formality proběhly bez komplikací. Letiště má provinční charakter, nebylo zde mnoho lidí, a tak jsme snadno rozeznali našeho průvodce Karla. Srdečně nás přivítal a vzápětí zahrnul vodopádem informací. Budeme pokračovat do Copánu, kde je ubytována druhá polovina výpravy. Před budovou na nás dýchlo vlhké horko, ale vzápětí jsme byli usazeni do pohodlného klimatizovaného taxíku.
  Vlastní město má dle turistických příruček průmyslový ráz a nevyznačuje se žádnými pozoruhodnostmi, pokud za ně nepovažujeme mimořádnou promořenost AIDS. My jsme ho jen projížděli, s památkami mají průvodci zřejmě pravdu. Vystoupili jsme poblíž autobusového nádraží, odkud odjížděl spoj do Copánu. Stačili jsme vyměnit pár dolarů a od přítomných trhovců za tři lempiry zakoupit kapitální ananas.
  Cestovali jsme žlutým školním autobusem. Aby nedošlo k omylu, vyřazené školní autobusy z USA jsou základem vozového parku veřejné dopravy středoamerických zemí. Místa k sezení jsme získali všichni, a horko bylo dosud snesitelné. Kvalita silnice se s přibývající vzdáleností snižovala, nicméně až do cílového místa si udržela asfaltový povrch. Zpočátku jsme projížděli rovinou s nekonečnými plantážemi banánů, posléze je vystřídala kopcovitá krajina s poměrně suchými lesy. Překvapilo nás množství epifytních rostlin visících v chomáčích ze stromů i drátů elektrického vedení. Byli jsme tím ohromeni, tehdy jsme ještě netušili, že tilandsie nás budou provázet celým pobytem. Ozdobou místních lesů byly stromy se zářivě žlutými květy, svítily jako sluníčka. V horských obcích začala přibývat stáda krav a koní. Obydlí místních byla evidentně chudá, obce neupravené, nepořádek všudypřítomný. V závěru cesty zeleň nabývala na sytosti a lesy na hustotě. Projížděli jsme hornatým pásmem u hranic Guatemaly, kde se nalézá historické městečko Copán - Ruinas.
  Přijeli jsme za poledního vedra. V uličkách koloniálního městečka se tetelil rozžhavený vzduch. Karel nás zavedl ho rodinného hotýlku Posada, kde jsme byli seznámeni se zbývajícími členy výpravy. Jednalo se o dvě dvojice a pomocnou průvodkyni Míšu – absolventku filosofické fakulty, specializovanou na španělštinu a portugalštinu.
  Náš pokoj se nacházel v suterénním prostoru, což v panujícím horku bylo výhodné. Chládku jsme si ale příliš neužili. Ledva jsme se osprchovali a uložili bagáž, průvodce Karel zavelel k nástupu do akce. Nejdříve jsme zamířili k archeologickému muzeu na náměstí. Bylo 13 hodin, právě se otvíralo.
  Návštěvník je zde za dva dolary seznámen s historií osídlení včetně dochovaných artefaktů (nástroje, nápisy, kresby). Shlédli jsme makety Copánu a ukázky královských hrobek, jejichž stavitelé je budovali na způsob ruských matrjošek (chrám uvnitř chrámu).
  Originální je užitné umění indiánů – baňaté keramické nádoby s tvarem symbolizujícím dělohu a hrdly tvaru ptačího zobáku. Úsměvné byly obrazy, figury nápadně připomínaly pohádkové ilustrace Josefa Lady. Nejvíce mne zaujaly lékařské instrumenty a zuby se vsazenými polodrahokamy. Indiáni si obsidiánovými dláty a vrtáčky narušovali přední plochu zubní korunky, do vzniklé dutinky následně zapasovali drobný klenot.
  Po prohlídce muzea jsme se místní dopravou přesunuli do archeologické lokality. U brány nás přivítalo hejno fotogenických papouchů. Zastřižená křídla z nich učinila inventář, trvalou ozdobu areálu. Bylo odpoledne (pro nás již večer druhého dne), teplota bohatě nad třicítkou. Zelený areál byl v šestém až osmém století sídlem městského státu s dvaceti tisíci obyvateli. Nepatřil k největším, ale odborníci ho označují za mayské Athény. Soustředil špičkové umělce své doby, zachovalo se zde nejvíce sochařských památek. Na vrcholu své slávy byl dobrovolně opuštěn, proč se tak stalo, nikdo neví (jedna z teorií hlásá, že byly vyčerpány místní zdroje obživy).
  Zakladatelem Copánu byl panovník Yax Kuk Mo. Indiánská civilizace po sobě zanechala pyramidy prorostlé kořeny staletých stromů. Památku některých vládců připomínají na hlavním nádvoří několikametrové stély s jejich reliéfy a bohatou sochařskou výzdobou. Poetická jsou i jejich jména – nejznámější stéla patří mocnému králi Osmnáct králík, opodál mu konkuruje Kouřící opice a nevím již jaký Jaguár. K významným památkám patří i kamenné obětní oltáře se symboly hadů a želv.
  V Copánu lze nalézt i zachovalé hřiště na míčovou hru pelota (v jazyce Indiánů tlačli). Soupeřící týmy měly za úkol „prohodit“ kaučukový míč jakýmsi ve výši umístěným kamenným kruhem, na rozdíl od basketbalového je umístěn kolmo. Prohodit není to správné slovo, míč se odbíjel pohyby trupu a hlavy. Hra byla zajímavá svým zakončením, jeden z týmů byl obětován. Historikové dosud nemají jasno, zda rituální poprava byla vyznamenáním pro vítěze nebo trestem pro poražené. V Copánu jsou hřiště hned dvě, první s tribunami pro místní honoraci, druhé zřejmě sloužilo tréninkovým účelům.
  Hlavní atrakcí a důvodem, proč byl Copán zapsán na seznam UNESCO je tzv.hieroglyfické schodiště. Jedná se o nejdelší písemné poselství, jež po sobě indiánské civilizace zanechaly. Dosud nebylo úplně rozluštěno, část kamenů se v průběhu věku uvolnila a zpětné sestavení „puzzlí“se zcela nevydařilo. Pro odborníky lahůdka, pro běžné turisty schodiště až tak atraktivní není, již z toho důvodu, že je kryto igelitovou stříškou, která brání vstupu i fotografování. Pozornosti návštěvníků neunikne hlava z Copánu, téměř dvoumetrová skulptura hlavy starce. Dva zuby v jinak prázdných ústech prozrazují, že ztráta chrupu není tak úplně čerstvý civilizační neduh. Populární je i reliéf jaguářího boha, bezesporu zajímavé dílo, i když se zmíněné šelmě ničím nepodobá. Návštěvu podzemního chrámu jsme vypustili, vyžadovala další investici. Svět je malý, narazili jsme zde na krajany, resp.Čechokanaďany.
  Na areál navazuje naučná stezka fragmentem stinného pralesa. Nejzajímavějším a pro nás neznámým stromem byly mohutné ostnaté ceiby, údajně národní stromy Guatemaly. Po projití naučného okruhu jsme stanuli před budovou muzea na jehož nádvoří je vystavena červená bohatě zdobená replika vnitřního chrámu Rosalila. Ta originální skrývala hrob zakladatele copánské dynastie. Momentálně sice bylo zavřeno, ale spatřili jsme ji alespoň skrze plot.
  Závěr procházky byl poznamenán kaňkou, Milunka v místním parčíku šlápla přímo do hovna. Jelikož jsme před zbytkem skupiny měli časový náskok, stačila následky pohromy zlikvidovat před příchodem ostatních. Čekali jsme na ně u východu ve společnosti vojáků a policistů. Poté jsme se volným tempem vrátili do města. Karel nás zavedl do stylové hospůdky, pojedli jsme plato typico a zapili ho pivem Imperiál, Milunka se doladila koktailem daiquiri. To vše bratru za 250 lempir. Unaveni jsme po osmé hodině místního času padli na kutě a vzápětí i zcepeněli.

Pár slov o Hondurasu

  Rozlohou je tato země o málo menší než bývalé Československo, obyvatel má necelých sedm milionů. Milion z nich žije v hlavním městě Tegucigalpě. Kolonizována Španěly byla poměrně záhy po objevení Ameriky. Slovo honduras údajně znamenalo hlubiny.
  Na mapě světa se objevila podstatně dříve než naše republika. Ze závislosti na Španělsku se vymanila v roce 1821. Společně s ní i většina zemí Střední Ameriky, jež krátkodobě vytvořily společnou unii pod vedením Hondurasu. Symbolicky je dodnes připomínají hvězdy na státní vlajce.
  Obyvatelstvo je smíšené, čistokrevných bělochů a indiánů je zhruba po deseti procentech, černochů pět procent. Tři čtvrtiny populace jsou mesticové – míšenci Indiánů s bělochy s různým poměrem namixovaných genů.
  Měnovou jednotkou je lempira. V aktuálním kursu pro nás asi 1,25 Kč. Název měny pochází od indiánského náčelníka, který v šestnáctém století zorganizoval třicetitisícovou armádu a na přechodnou dobu ze země vyhnal Španěly. Ti své panství obnovili po jeho úkladné vraždě.
  Pilířem hospodářství jsou skutečně banány doplněné dalším tropickým ovocem. Historicky významná byla těžba stříbra, v současné době nehraje hornictví významnou roli. Průmysl je soustředěn ve velkých městech, omezuje se na zpracování místních surovin a produkci pro vlastní trh.

Neděle 24.dubna – Záchranka na honduraský způsob

  Probudil jsem se v šest ráno. Po osvěžení ve sprše jsem posnídal ananas. V mezipatře našeho penzionu se nalézalo cosi na způsob kuchyňky, ale nebyl jsem poučen o možnosti a oprávněnosti použití. Moje bezradnost trvala dokud jsem prostor sdílel jen s mladým napůl opeřeným papouškem. O právech hostů mne následně poučila paní domu. Poskytla mi potřebné nádobí, zároveň jsem se od ní dozvěděl, že horká voda se řekne agua calliende.
  V blízkosti Copánu se nalézá druhý méně známý archeologický areál Sepulturas. Jak se ukázalo, zájem o jeho návštěvu jsme projevili pouze já a Míša. Díky její jazykové vybavenosti akce proběhla přímo skvěle. Na místo jsme se přepravili tuk-tukem. Právě se otevíralo a naše přítomnost neunikla pozornosti domorodého průvodce. O služby tohoto druhu příliš nestojím, tentokrát jsme učinili výjimku, a byla to dobrá volba. Dozvěděl jsem se více než předchozího dne.
  Průvodce byl skutečně vzdělán a informován, navíc se nám plně věnoval. Ochotně odpovídal na všechny naše dotazy, díky Míše nebyl žádný problém s komunikací. Včera jsme byli v areálu obývaném horními „deseti tisíci“, dnes jsme měli možnost seznámit se s životem venkovského lidu, místní komunita byla na Copánu závislá.
  Areál obce je plošně rozlehlý a zachovalý. Prohlédli jsme si kamenné základy budov se zachovanými lůžky i hroby. Tato kultura měla zajímavý zvyk, nebožtíky si zazdívali pod postelí. Viděli jsme kuchyně i se zachovanými zbytky popela (areál byl odkryt nedávno). Na místě nebyla nouze ani o archeologické artefakty. Odnesl jsem si fragment džbánu a ostrý úlomek obsidiánu (přírodní lávové sklo). Průvodce nám převedl i národní stromy, svůj bakšiš si poctivě vysloužil.
  Zato řidič tuk-tuku selhal. Slíbil totiž, že se vrátí a odveze nás zpět. Nebylo po něm památky, a času jsme neměli nazbyt. Vyrazili jsme na silnici po svých. Míša vzápětí úspěšně stopla dodávku, do Copánu jsme přijeli na korbičce naložené melouny.
  Dle Karlova plánu jsme se v průběhu dne měli přemístit do Tely na karibském pobřeží. Při čekání na autobus jsem objevil, že v sousedství terminálu se nachází základna záchranné služby – Croja Roja Hondureňa.
  Vešli jsme dovnitř a tam narazili na chlapce ve službě. Ochotně se nás ujal zejména poté, když zjistil, že jsme záchranáři z Evropy. V objektu byl prach a nepořádek, uspořádání trochu připomínalo vojenské polní zařízení. Bylo nám dopřáno vyfotit se před záchranářským vozidlem. Dnes marně přemýšlím o značce používaných sanit. S jistotou vím, že byly v bídném technickém stavu. Kromě kyslíkové bomby, dlah a několika obvazů v nich nebylo žádné vybavení.
  Cesta autobusem byla zajímavá. Spoj na rozdíl od předchozího dne, zajížděl do nitra obcí. V paměti mi uvízla zejména vesnička Santa Rita. Vládl zde čilý ruch, na ulici byly ke spatření zajímavé lidské typy- mesticové v bílých režných kalhotách a sombrerech, jejich ženy v pestrobarevných halenkách a sukních. Mezi nimi pobíhalo domácí zvířectvo všeho druhu.
  U městečka La Entrada jsme původní autobus opustili, potřebovali jsme přestoupit na dálkový spoj. Akce proběhla tak, že nejrychlejší z nás přeběhli smetištěm a přeskákali svodidla na silnici, kde ho zadrželi pro zbytek skupiny. Museli jsme se spokojit s místy ke stání. Rozptýlení nám poskytovalo roztomilé štěně, které převážel v papírové krabici na klíně náš soused. V San Pedro Sula jsme zjistili, že autobus do Tely z našeho terminálu již odejel. Žádný problém, naskočili jsme do dvou taxíků a řidiči zahájili stíhací jízdu. Na výpadovce nám dálkový autobus jednoduše stopli. Většina pasažérů na lince do Tely byli černoši, město je totiž centrem garifunské oblasti.
  V průběhu cesty probíhalo talk show farmakologického dealera, který za výhodnou cenu (nebyla nijak nízká), nabízel vitaminy a přípravky proti střevním parazitům. V rámci svého vystoupení položil i otázku odkud jsme. Byl solidně informován, znal hlavní město i sousední země, ale zařadil nás do východní Evropy. Vzápětí se opravil- Česko je přece Europa Central, tak jako jeho země přísluší k America Central.
  V Tele jsme se ubytovali ve stejnojmenném hotelu v koloniální čtvrti. Jak jsme později zjistili, jednalo se o historický objekt spojený s pobytem řady významných osobností. Interiér hotelu byl dřevěný, o někdejší slávě svědčila zejména velikost pokojů, s kvalitou postelí to tak slavné nebylo.
  Po ubytování jsme vyrazili na nepříliš vzdálenou mořskou pláž. Nalezli jsme zde teplé moře a běloučký písek s kokosovými palmami na pláži. Tím výčet pozitiv končil, pláž byla v nedělním odpoledni odporně zaneřáděná. Písek byl infiltrován plastovými obaly, plechovkami, hnijícími odpadky od ovoce a jídelními tácky se zbytky pokrmů. Přetahovali se o ně toulaví psi a vranám podobní ptáci. Koupelechtiví domorodci se zde již nevyskytovali, byli jsme jediní. Nalezení místa k bezpečnému odložení oděvu bylo náročné, v okolí pláže se totiž potulovali podezřele vyhlížející výrostci.

  Jeden z nich, zřejmě sjetý drogami, nás poctil svou přízní. Vrávoravou chůzí zamířil mezi nás a ve špinavém oblečení se nám natáhl k nohám jako hlídací pes. Na výzvy k opuštění prostoru nijak nereagoval, naopak když jsme se posunuli, přemístil se také. Nakonec jsme to kvůli němu vzdali. Pokud jde o koupel samu, opakuji svá slova, mělké moře s vodou jež teplotou připomíná vanu, není můj šálek čaje.
  Ve zbytku odpoledne jsme původně plánovali návštěvu některé z garifunských vesnic na pobřeží. Z vycházky sešlo, byli jsme upozorněni na rizika přepadení hrozící od skupin výrostků. Zkušenost s drzounem z pláže pro nás byla dostatečným varováním.
  Pohodovou hodinku před západem slunce jsme nakonec strávili v družné zábavě na terase našeho hotelu. K upevnění družby nám posloužila ohnivá voda z vlastních zásob. Na večeři jsme vyrazili do stylové garifunské restaurace. Ve vybraném podniku jsme byli jedinými hosty. Než černá majitelka vyřídila naši objednávku, stačil jsem si lokál dokonale prohlédnout. Z mého pohledu byl výjimečný, regály kolem stěn byly zaplněny „ojetými“ knihami s evidenčními čísly. Jednalo se o kombinaci hospody a půjčovny knih. Milenka si objednala rybu, já zeleninovou polévku a játra. Jídlo bylo dobré, zapili jsme ho pivem Imperial a Salva vida. Útrata dvěstěpadesát lempir odpovídala zkušenosti předchozího dne.

Veřejná doprava

  Společné cestování s domorodci patří ke zdrojům poznání a mimořádných zážitků o nichž gringos v klimatizovaných autobusech nemají ani ponětí. Naše zkušenosti jsme nasbírali v Hondurasu a Nikaragui, po této stránce nebyl mezi oběma zeměmi žádný rozdíl.
  Hromadnou veřejnou dopravu provozují privátní podnikatelé. Dálkové a mezinárodní spoje mívají slušný vozový park a také přibližně dodržují jízdní řády, jež jsou dostupné pouze v jejich kancelářích. Místní linkyjízdní řády nemají. Až na výjimky používají vyřazené školní autobusy z USA, vesměs žluté barvy. Lidová tvořivost je občas přeměňuje v pojízdné kraslice. Zevnějšek nic nevypovídá o stavu interiéru. Stav charakterizuje české přísloví : „Navrch huj, vespod hnůj.“. Sedačky vytížených spojů bývají v žalostném stavu (rozpárané, viklavé), klimatizace pochopitelně neexistuje. Cestující se nejdříve musí dopídit, kde autobusy mají terminál. Na místě samém se musí dotazovat na svůj zamýšlený cíl (tabulky jsou výjimkou). Pokud mu řidič přikývne, může si nastoupit, ale nemá šanci zjistit, kdy odjede. Podmínkou je zpravidla plné vytížení. To má na starosti řidičův pomocník, který v prostoru obíhá, vyvolává a láká další cestující. Objemnější zavazadla se často umísťují na střechu. I to je práce zručných pomocníků. Problémy se zavazadly nastávají až při vystupování. Člověk musí mít sílu a postřeh, aby v letu lapil svůj dvacetikilový žok.
  Nástupní zastávky v průběhu trasy nejsou určeny, řidič reaguje jako při autostopu, koncentrace pasažérů se v průběhu cesty utěšeně zahušťuje. Pro výstupní zastávky platí zvyková pravidla, označníky chybí, ale domorodci zpravidla vědí, kde řidič zastaví. Specifikem jsou doprovodní dealeři a prodavači občerstvení. Obdivovali jsme jejich améboidní schopnost protlačit se zdánlivě neprostupnou masou pasažérů. S volným domácím zvířectvem se necestuje. Drůbež a drobná zvířata v krabicích a koších jsou častými spoluzavazadly.
  Linky městské dopravy jsou označeny čísly a jezdí po pravidelných trasách. Potud je vše v pořádku, přesto přeprava může cizinci zprostředkovat adrenalinové zážitky. Nikde nelze najít plán a jízdní řády, dotazy příliš nepomohou. Perfektně mluvící Míša nebyla schopna tuto situaci v Tegucigalpě vyřešit. Ani domorodci pracující v bezprostředním sousedství (obsluha benzinky) se neshodli při určení místa stanice, natož na trase a místech případného přestupu. Pokud cizinci záleží na čase a přesném dosažení cílového místa, musí spoléhat na taxi.

Pondělí 25.dubna – Výlet ke Garifunům

  Ráno jsem se probudil svěží a čilý. Od Mirka, který vlastnil objemnou varnou komici, jsem získal teplou vodu ke přípravě snídaně. Po jídle jsme pěšky vyrazili do garifunského muzea. Jedná se o nevelkou dřevěnou budovu na břehu říčky zarostlé mangrovy. Objekt zároveň slouží jako jednoduchá nálevna a nástupní místo turistických atrakcí.
  Dnes jsme se rozdělili. Šest z nás volilo lodní výlet na poloostrov Punta Sal, zbylá čtveřice si pronajala kajaky za účelem poznání fauny a flory mangrovů. Na loď jsme si museli nějakou chvíli počkat. Pořadatelé nás sloučili se skupinkou Skandinávců. Po nástupu do motorového člunu nás udivil pokyn k oblečení záchranných vest. Plavba volným mořem obnášela vzdálenost necelých třicet kilometrů. Obloha byla azurová a hladina moře se vlnila jako Tálínský rybník v poledním vánku. Lodník s námi obeplouval skalnaté ostrůvky s koloniemi ptáků. Ke spatření zde byli i pelikáni a kormoráni. Romantický půvab pobřeží utrpěl v důsledku hurikánu, v některých úsecích k obloze žalostně čněla torza palem bez korun. Poprvé jsme zakotvili na prázdném pobřeží porostlém džunglí. Odtud jsme podnikli naučnou procházku pralesem. Cestou nás v korunách stromů provázeli vřešťani, halasně prokazovali svoji přítomnost, ale zjevili se jen někdy. Průvodce nám ukázal jejich oblíbenou potravu, divoce rostoucí banány. Po návratu k moři nás upoutala zvláštní metr dlouhá hnízda tvaru punčochy, visela na většině palem. Kolem se hemžili nádherně kovově zbarvení „montezumovi ptáci“, údajně příbuzní našich strak.
  Následně s námi lodník přeplul na panenskou bělostnou pláž a vyhlásil zde přestávku ke šnorchlování. U pobřeží se nalézalo několik drobných korálových útesů. Podmořský život příliš bohatý nebyl po stránce množství ani pestrosti. Plávání nemělo chybu.
  Do třetice jsme zakotvili v garifunské osadě. Romantické chýše z palmového listí, mezi stromy natažené hamaky, venkovní ohniště, všudypřítomné kokosy, šňůry s prádlem, kačenky batolící se za domem, a hlavně překrásné okaté a kudrnaté děti. Osadu obývají pouze dvě rodiny. Pán jednoho z domů se zabýval přípravou našeho oběda. Sestával z ryby na rožni, dušené rýže s fazolemi a opečených banánů. Originalitu menu narušilo pouze chlazené pivo.
  Po nasycení jsme ještě lelkovali a lovili fotografické záběry. Při té příležitosti jsme v jednom z mořských „bazénků“ objevili půlmetrovou langustu důmyslně obtočenou provázkem a přivázanou ke skalnímu výčnělku. Jakmile jsme se jí dotkli, začala ocasem mrskat jako lodní šroub.
  Při návratu jsme význam vest pochopili, plavba byla adrenalinovým zážitkem. Černý lodník nám odebral všechna zavazadla a nekompromisně je uzavřel v podpalubí. Poté jsme se vystrojili. Odpolední větřík na hladině zvedá metrové vlny. Zdánlivě nic moc, ale při rychlosti našeho člunu stačily. Loď občas letěla nad hladinou, poté narážela na hřebeny vln. Byly to velmi tvrdé nárazy, nemohl jsem se ubránit pocitu, že po některém z nich se člun rozletí na jednotlivá prkénka. Kromě tvrdých nárazů jsme byli vystaveni trvalému sprchování, a kdo by se nedržel, šel by přes palubu. Pobřeží na horizontu jsem přivítal se skutečnou úlevou.
  Večer jsme potřebovali nakoupit, podmínkou bylo pořízení místní měny. Návštěvu banky jsem zvládl těsně před závěrečnou, přesněji řečeno byl jsem předposlední, kdo byl vpuštěn. Zvenku se vstupovalo přes jakýsi ochrankou obsluhovaný a elektronicky jištěný filtr. Hala banky byla zaplněna klienty, jejich únosný počet vycházel z kvalifikovaného odhadu.
  Nevelká hala mi spíše než banku připomínala poštu ze socialistických časů. Klienti stáli v krouceném hadovi, tělo na tělo. Ti, kteří se posunuli do čela, střídavě přistupovali ke právě uvolněným přepážkám. Žádný odstup, žádná intimita finančních operací. Obchodníci přinášeli tržby, zpravidla igelitky nabouchané bankovkami a k nim měšce mincí. Při Grossově aféře jsem si na tuto situaci vzpomněl. Strýček z Hondurasu by mu půjčku na byt v igelitové tašce skutečně mohl přinést. Exkurze v bance byla po určitou dobu poučná, potom jen únavně nudná. Se získanými lempirami jsme vyrazili na první nákup, omezil se na nápoje, ovoce a pečivo.
  Večeřeli jsme v restauraci našeho hotelu. Pro sebe jsem objednal plato typico, Milenka si poručila pepřový steak. Mám poznámku, že jsme dali garifunský drink, ale zapomněl jsem, oč se vlastně jednalo. Každopádně jsme vše pořídili za necelé dvě stovky.

Garifunové

  Patří mezi jedno z nejzajímavějších etnik ve Střední Americe. Jedná se o čistokrevné černochy, jejichž předkové byli na konci sedmnáctého století z Afriky přivezeni jako otroci. Vnitrozemí Hondurasu bylo v té době kolonizováno Španěly, kteří je dováželi ke práci v dolech a na plantážích. Karibské ostrůvky při pobřeží v téže době byly doménou anglických pirátů. Cílem jejich loupeživých nájezdů se stále častěji stávalo i nedostatečně osídlené pobřeží, což usazeným Španělům ztěžovalo styk se světem.
  Trvalá hrozba nájezdů je vedla k rozhodnutí učinit přítrž volnému řádění pirátů. Za tímto účelem do pobřežní malarické džungle vypustili dvě tisícovky černých otroků. Dál se výklad historie diametrálně rozchází..
  Jedna teorie hlásá, že se jednalo o privilegované otroky loajální vůči svým pánům. Druhá hlásá opak, mělo se jednat o vzpurnou a nezvladatelnou skupinu. Buď jak buď, dočkali se svobody, a jen na nich záleželo, zda přežijí. Zároveň splnili očekávanou funkci nárazníku, piráti byli pod kontrolou.
  Garifunové postupně kolonizovali pobřeží, naučili se žít z darů moře. S jinými etniky se nemísili, ale sami se úspěšně množili. Dnes jich pobřeží Hondurasu obývá na čtvrt milionu. K jejich původní obživě přibyla turistika. Bohatší z nich provozují turistické kanceláře a služby, chudší si přivydělávají prodejem suvenýrů a předváděním dnes již zkomercionalizovaného folkloru. Reálný život současných garifunských komunit až tak idylický není, v mladé generaci přibývá opilců a feťáků, úměrně tomu i kriminálních delikventů.

Úterý 26.dubna - Foto s Lempirou

  Vstával jsem v šest, a v dobré kondici. Dlouho mi nevydržela, posnídal jsem ananas a vydatně ho zapil mlékem. Účinky se dostavily do hodiny, „proběhl“ jsem se šestkrát. Rozzlobená střeva se naštěstí uklidnila před zahájením plánované cesty.
  Na autobusový terminál jsme se pohodlně přesunuli objednanými taxíky, zde jsme přestoupili na dálkový spoj do Tegucigalpy. Až ke městu El Progresso silnici lemovaly nekonečné banánové plantáže.
  Zmizely, jakmile jsme začali stoupat do kopců. Dvě třetiny Hondurasu pokrývají nepříliš vysoké hory. Suchá a kopcovitá krajina vydržela až ke hlavnímu městu. Silnice s kvalitním asfaltovým povrchem převážně protínala lesy, nejčastěji zastoupeným stromem byla zvláštní borovice, národní strom Hondurasu.
  Milionová Tegucigalpa má zvláštní polohu. Jednotlivé čtvrti jsou uloženy v navzájem oddělených kamenitých roklích, komunikačně kompaktnější je pouze centrum. Serpentiny nás ze skalnatých kopců přivedly na místní autobusový terminál. Obtíženi bágly jsme se po necelém kilometru chůze přemístili do hotelu Plaza Real. V turistické třídě patřil k těm lepším, pokoje se nalézaly na pavlačích vnitřního atria. To poskytovalo příjemné posezení v zeleni, hostům byla bezplatně k dispozici káva z automatu.
  Po zabydlení jsme vyrazili na pěší průzkum místních pozoruhodností. Náš hotel byl položen nedaleko centra, procházeli jsme rušnými ulicemi. První zastávkou bylo pouliční tržiště s bohatou nabídkou ovoce. Poté jsme přešli most nad nevelkou říčkou, za ním se tyčila rozlehlá budova Historického muzea. Vystoupali jsme do kopce podél ní a stanuli před budovou Kongresu (národního parlamentu). Architektonicky trochu připomínal méně zdařilou zmenšeninu našeho pražského z časů komunismu. Budova je návštěvníkům přístupná, nám v exkurzi zabránil pokročilý čas, totéž platilo i pro sousední Národní galerii. Úplně zkrátka jsme nepřišli. Před parlamentem se totiž nachází socha připomínající křížence mezi Golemem a kulturistou. Má znázorňovat indiánského náčelníka Lempiru, ale její tvůrce zcela ignoroval typické tělesné proporce Indiánů. Každopádně se těší zájmu turistů, kteří se s ní fotografují, ani my jsme nebyli výjimkou. Karel pro nás po závěrečné ještě dokázal vynutit kratičkou exkurzi ve vojenském muzeu.
  Prostor náměstíčka byl ve večerních hodinách doménou místní omladiny, s přicházejícím soumrakem se zde, v bigotní katolické zemi, na chodníku odehrávaly erotické hrátky při nichž by se červenal leckterý neznaboh. Plynule jsme přešli na hlavní náměstí Plaza Morazán. Svými rozměry není nijak impozantní. Dominuje mu jezdecká socha prezidenta-osvoboditele, nalézá se zde několik mohutných stromů v jejichž korunách koncertuje místní ptactvo. Po obvodu ho lemují budovy bank, jednu stranu zabírá kosmopolitní obchodní dům. Trochu přikrčeně působí katedrála svatého Michala. Nejzajímavější obraz poskytoval život na náměstí, scházeli se zde „hustí týpkové“. Podařilo se mi úspěšně vyfotit živoucího „ďábla.“
  Hlavní živou ulicí jsme se přemístili na náměstí s bazilikou Sv.Marie Sedmibolestné. Průčelí chrámu bylo velmi zajímavé, zdobí ho nejen křesťanské atributy, ale i cosi, co bychom v Evropě nazvali symboly cechů.
  Večer se přihlásila žízeň a Milenka se rozhodla, že jediným použitelným nápojem je sodovka. Své přesvědčení si nedala vymluvit. Pochopitelně, že jsme ji nikde nesehnali, a tak hrdinně žíznila uprostřed nabídky desítek nápojů. Vyměkla až při návštěvě „mekáče“, neměli ji ani tam. Nakonec se spokojila s colou, která byla všude.
  Po návratu na hotel byl nejvyšší čas, přemýšlet o večeři. Odpoledne jsem si na naší ulici všiml reklamy čínské restaurace. Pro návštěvu jsem získal i Vojtu s Dášou. Podnik jsme nalezli poměrně snadno, svým interiérem představoval pokles do čtvrté cenové skupiny. Servírované pokrmy však byly dobré a množství nezvládnutelné. Do večeře jsme investovali pouhou stovku, zabalené zbytky jsme si odnesli do hotelu. Naše parta seděla v atriu a vlahý večer trávila nenucenou konverzací. Zbytky večeře zde nalezly důstojné uplatnění.

.............................

MUDr. Julio HASÍK, 2005