Zde můžete zadat Váš e-mail pro pravidelné zasílání novinek.

 

Rádi Vám zašleme dárkový poukaz na zájezd či na částku.

Dárkový poukaz na zájezdy cestovní kanceláře NOMÁD
 

Parkování u letiště Praha

Nejlepší kancelář

Doporučujeme:

TOPlist
 
www.whitneytis.cz

CESTOPIS ALBÁNIE A ZÁPADNÍ ŘECKO

Země bunkrů a vápna

Albánci svou zemi nazývají zemí orlů. Já jinak, po tom, co jsem tam viděl.
Co tam chceš vidět? A ty se nebojíš a spát chceš pod širákem? Bude to stejný jako v Černý Hoře, jenže větší bída. Tys neslyšel, že tam je ještě krevní msta?
Takové byly dotazy přátel, když jsem se chystal do Albánie. A moje odpovědi? Chci vidět třetí svět, tam ho uvidím nejlevněji. Projel jsem celé Středomoří, všude to bylo přibližně stejné. Letoviska, krásná příroda, středomořská vegetace, slunce. A proč bych se měl bát krevní msty? Nikoho jsem jim nezabil.
Ano. Mé důvody, proč jsem si zvolil za místo letošní dovolené právě Albánii, byly pro některé mé známé nepochopitelné. Chtěl jsem zažít a vidět něco, co jinde v Evropě vidět nemohu, protože jsme, jak jsem si myslel, o století dál. Chci vidět devatenácté století in situ.
Mýlil jsem se. Ale nelituji. Nejsme o století dál. Jsme někde úplně jinde. Smog, železobetonové konstrukce, skládky plastových lahví, betonové bunkry. To přeci není devatenácté století. Ale to ostatní?
Přijíždíme z Černé Hory na albánskou hranici asi v devět hodin ráno. Po pravé straně bídně udržované silnice nás vítají první bunkry. Vizitka Hodžovy Albánie. Prý je jich osm set tisíc. Jeden na tři obyvatele. Nevěřili jsme tomu. Ale když jsme Albánii opouštěli, byli jsme již silně zvikláni. Bunkry jsou všude. Hodža je nechal postavit po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ze strachu před Rusy, se kterými se ideologicky rozešel.
Provizorní a nereprezentativní bouda příliš hraniční přechod mezi dvěma suverénními státy nepřipomíná. Čekám, kdy z ní vyleze Milan Lasica v přestrojení za celníka Rousseaua, v baretu, s plácačkou na mouchy v ruce a s kozou na provázku a bude po nás chtít doklady. Tak jako ve filmové pohádce Tři veteráni. Čekáme dlouho, aniž po nás někdo kdokoli cokoli chce. Stačíme si v průvodci přečíst kapitoly o krevní mstě, středověkém a dodnes údajně na venkově praktikovaném zákoníku kanun i o postavení ženy v albánské tradiční společnosti. Konečně jsme vpuštěni. Jsme ve třetím světě.
První kilometry třetí svět nepřipomínají. Slušně udržované malé domky se zahrádkami, vpravo od silnice lány kukuřice a jiných plodin. Jsme v úrodné nížině, táhnoucí se podél řeky Buny. Jedinou podivností jsou dosud nezastavěné, avšak důkladně zaklajmované parcely. Obehnané betonovou podezdívkou pro plot a zarostlé plevelem. Později nám to není divné. Tak je tomu po celé Albánii. Beton je asi levnější než drátěné pletivo.
Škodra. Česky obvykle nazývaná Skadar. Monumentální socialistické památníky nás nepřekvapily. Čekali jsme je. Ale jinak o překvapení nouze nebyla. Počasí bylo právě nevlídné, bylo po dešti. Hlavní ulice v okolí centra připomínaly spíše rozmoklá oraniště. Pravda, ne všechny. To jsme ale mohli předpokládat, pokud jsme se chystali navštívit devatenácté století.
Mercedesy. Je jich plné město. A všechny silně ojeté. A na předměstí prodejny vápna. Hašeného. Ještě bude řeč o páleném. Jak taková prodejna vypadá? Vedle hlavní silnice cihlami vyzděná jáma, dejme tomu tři metry hluboká. V ní se hasí vápno. To pak prodavač (nebo hasič?) vybírá šoufkem a plní do igelitových sáčků. Asi tak po deseti kilech. A čeká. Snad si je někdo koupí. Moc si asi nevydělá. Ačkoliv z rozestavěnosti, jaká asi nemá na světě obdoby, by bylo možné soudit, že prosperuje.
Rozestavěnost. Ale to je zase o celé Albánii a nejen o Skadaru. Skelety. Na předměstích, v centrech měst, v budoucích přímořských letoviscích i na venkově. Skelety. Želobetonové, nevyzděné kostry dvou i vícepatrových budov. Že by nezbývalo na cihly? Mnohé obrostlé už několikaletým plevelem.
Co platí pro Skadar, je často charakteristické pro celou Albánii. Nepořádek. Nevyvezený odpad. Všude. Před hotelem, vedle turisty navštěvované historické památky i v rezervaci.
Hodža nechal přeměnit mešity a kostely na sklady a třeba i sportovní haly. Albánii přece prohlásil za první ateistický stát na světě. Muslimská i křesťanská výzdoba ze svatyň zmizela. Katolický kostel svatého Františka má však novou. Dvě fresky. Postkomunistický romantismus? Nebo jak jinak by se to dalo nazvat? To je konečně lhostejné. Raději je popíšu. Ta první: Svatý František odebírá komustickým válečníkům s rudými šátky kolem krků zbraně. Černá oblaka, kterými jsou bolševici zahaleni, symbolizují zřejmě peklo. Všechno to trochu připomíná Haluškova Žižku s ĺahkým gulometom. A ta druhá? Bača, voják, policista, dělník, kněz, dívka s modlitební knihou, zřejmě průřez albánskou populací uprostřed moderního města. Nad nimi záře a anděl strážný. Řemeslně dobře provedené fresky, nepochybně vrchol albánského naivního umění. Každopádně unikát.
Po prohlídce pevnosti Rozafat, odkud jsou nádherné výhledy na tři řeky a širší okolí Skadaru, se odjíždíme utábořit na pobřeží.
Shenghin je budoucí přímořské letovisko. Zatím tak nevypadá. Penziony už stojí a vítají jistě i letní hosty. My však stanujeme. První dojem z pláže, kde jsme se rozhodli strávit dnešní noc, je - okamžitě odtud. Tolik překvapivého však neuvidíme na žádné z evropských pláží. Proto vítězí názor zůstat. Místo si zasluhuje bližší popis. Řadu penzionů od moře odděluje místní komunikace, smetiště, které se táhne podél celé ulice v délce několika set metrů, řídký lesík a písčitá pláž. Rozhodujeme se stanovat na pláži, na improvizovaném volejbalovém hřišti. Natažená síť se hodí namísto šňůry na prádlo. Nejdřív je ovšem třeba vyhhnat krávu, která si zcela neorganicky na hřišti ustlala k odpolednímu odpočinku. Koupání v Jadranu zatraktivňují bunkry. Ano, na pláži a dokonce i ve vodě. Každý asi pro dvě osoby. Asi pro dva potápěče. Večer nám zpestřuje diskotéka a albánská zlatá mládež. Živý zpěv atraktivní černovlásky je pro nás ale nezvyklý. Příliš orientální. A na rožni kuřata. Ne, promiňte, to byl jen pohled z dálky. Beraní hlavy! I s očima!


Motivy se opakují. Po Lezhe, městě se Skanderbegovým mauzoleem, rozhodně největší místní pozoruhoodností, navštěvujeme Kruje. Opět Skanderbeg, největší albánský národní hrdina. Jeho jezdecká socha zdobí hlavní třídu. Rozsáhlý hrad, který byl z velké části pobořený, nechala dostavět Hodžova dcera. Celkem zdařile. Dnes je zde historické muzeum. V etnografickém muzeu v sousední menší budově si můžeme udělat dosti věrohodný obrázek o životě obyvatel v době turecké okupace a možná leckde i dnes. A pak si můžeme v uličce pod hradem koupit suvenýr. Pletené bačkory, plstěný fez nebo mramorový popelník ve tvaru bunkru. Když už jsme zase u těch bunkrů, jejich kupole tvarem nápadně připomínají mešity. Chybějí ovšem minarety.
A teď to slíbené pálené vápno. Zastavujeme u vápencového lomu. Vápenec se neodváží, na místě se v malých pecích pálí vápno. Co zde vidíme, patří snad do středověku. Ruční práce, primitivní pece. Z nich vychází černý dým. Nahlížíme do jedné, která právě není v provozu. Palivo je připraveno. Pneumatiky. Takže přece současnost. Podobné pece pak vidíme ještě o několik kilometrů dál. Už ne v lomu, ale nedaleko silnice, na soukromých pozemcích. Na předměstí.
Tirana. Hlavní město se rozrůstá, nikoliv však do krásy. Okrajové čtvrti, ale i centrum zdobí od albánských měst neodmyslitelné betonové skelety. Historických staveb zde mnoho není. Vlastně jen jediná nevykradená a nezpustošená mešita v Albánii. Ethembejova. Pozoruhodné jsou ovšem i monumentální objekty komunistické architektury, například obří mozaika „budování socialismu“ na budově muzea nebo socha řvoucího partyzána. Budovu parlamentu pro změnu zdobí obří zvětšeniny historických fotografií albánských poslanců, snad už od roku 1912. Jedním z nejhezčích zážitků z Tirany byl pak čerstvý burek s bryndzou. Lacný, chutný a vela. A to Slováci říkají, že tyhle vlastnosti má jen seno.
Na okraj národního parku Dajt přijíždíme za prudkého deště. Jsme na vyhlídce nad Tiranou, ale zprvu vidíme jen mlhu. Teprve pozdě večer se vyjasňuje. Pod námi osvětlená Tirana. Hezčí v noci než ve dne. A na obzoru jsou dokonce vidět světla přístavu Dures. A ráno hřbety malebných albánských pohoří.
Cestou z Tirany do Vlore se zastavujeme v Apollonii. Z dob antiky se zde zachovala část Apolonova chrámu a římské divadlo. Víc než tyto monumenty mne zajímá blízký kopec, jako stvořený pro umístění akropole. Asi v polovině cesty se setkávám s pracovníky archeologického průzkumu. Už po odstranění drnu odhalili dlážděnou cestu, která směřuje k vrcholu kopce. O kousek dál hliněné potrubí. Polír mi nedovoluje fotografovat. Obracím se proto na pána s brašnou. Vypadá jako vedoucí průzkumu. A je. Fotografovat dovoluje a ptá se odkud jsme. Zkouší se s námi domluvit francouzsky. Bezvýsledně. Nakonec se domlouváme relikty angličtiny a ruštiny. Není to Francouz, ale francouzský Albánec. Ví, kde je Praha a kde Bratislava. Vysvětluje nám, že intelektuální elita z velké části emigrovala. Na kopci jsme očekávali zbytky akropole, ale jsou tu jen betonová postavení pro děla či tanky. Dnes již zpustlá. Podzemí kopce, který by mohl skrývat tajemství z dob slávy antické Apollonie, je provrtáno chodbami a vojenskými kryty.
Projíždíme městem Vlore. Monumentální památník upomíná na významnou historickou událost. V roce 1912 zde byla vyhlášena nezávislost Albánie. Táboříme ve Vlorském zálivu. Místo je označováno za jediný kemp v Albánii. Ten však připomíná jen velmi vzdáleně.
Pohoří Lugares Cika, vyšší než Krkonoše a dlouhé několik desítek kilometrů, strmě spadá do Iónského moře. Pusté, krásné a těžko dostupné pláže vidíme už ze sedla Logorajt, z Výšky 1055 m. Vystupujeme ještě o několik set metrů výš, až ke stožárům vysílačů, které ještě před nedávnem nepochybně využívala armáda. Dnes můžeme dojít až na vrchol hory, kde jsme odměněni nádhernými výhledy. Tu a tam ještě nacházíme zbytky plotů z ostnatého drátu. V závrtech na svahu hory se pasou ovce. Proti silnému větru se chrání uspořádáním do tvaru zipu. Pod námi začíná budoucí albánská riviéra. Už teď se jí tak říká. Zatím je liduprázdná, jen poblíž několika pobřežních obcí a pak dále na jihu v okolí Sarande se počíná intenzivně rozvíjet turistický průmysl.
Serpentinami klesáme ze sedla až téměř k moři. Pobřežní silnice budoucí albánské riviéry má nevalnou kvalitu. Jedeme pomalu. O to více času máme na vychutnání malebnosti krajiny. Krátce se zastavujeme v obci Dhermi a pak v Palermské zátoce. Ačkoliv je zátoka neobydlená, nacházíme zde řadu pozoruhodností. V době Hodžovy vlády zde byla ponorková základna. Tunelem na severním svahu vjížděly ponorky do umělé jeskyně. Už v době vlády Ali Paši Tepelenského, na počátku 19. století, měla zátoka vojenský význam. Svědčí o tom dodnes dobře zachovalá, nyní opuštěná pevnost, asi nejpozoruhodnější ze všech, které jsme v Albánii navštívili. A ještě něco. Stráně v okolí zátoky jsou porostlé agavemi. To by ovšem nebylo nic zvláštního, kdyby nebyly v řadách. Byly uměle vysázeny v době Hodžova komunismu na obranu ponorkové základny proti nepřátelským výsadkářům.
Pobřežní vesnice Qeparo má svou horskou sestru. Qeparo Fushe - Staré Qeparo. Z pláže, opět posázené bunkry, tentokrát už pomalovanými, se do horské vesničky vydáváme. Cesta trvá asi hodinu, stále do prudkého kopce. Silnička, která do obce vede, je mnohem delší. Setkáváme se s přívětivými venkovany, nechají se fotografovat. V obci nejsou nové stavby, část starých je pobořena. Na cestě zpět nás zdraví místní elektrikář česky: Dobrý den. Horské panorama s vesničkou jako orlí hnízdo narušuje výstavná vila asi ve třetině svahu mezi oběma obcemi. Náhodně se setkáváme s jejím majitelem. Oblečením nijak venkovského boháče nepřipomíná, ale k vlastnictví obludné moderní stavby se sám hrdě hlásí.
Sarande. Konečně opravdová riviéra. Moderní přímořská promenáda. A méně odpadků než kdekoli jinde v Albánii. Nevím, zda je to dobře, ale vypadá to tu stejně jako všude ve Středomoří. V zátoce dokonce kotví velká plachetnice a dvě menší jachty. Jinak lodě chybějí. Poprvé jsme si vlastně všimli, že jsme ještě neviděli žádnou rybářskou loďku. Minuli jsme sice největší přístavy Dures a Vlore, ale ani v přímořských vesničkách jsme se s loďkami nesetkali. Utvrzujeme si tenhle poznatek na zpáteční cestě, když se dlouho plavíme na řeckém trajektu podél albánského pobřeží.
Butrintské jezero odděluje od Iónského moře nízký horský hřeben. Od roku 2000 je širší okolí Butrintu národním parkem a již osm let předtím byla lokalita zapsána na seznam UNESCO. Osídlení se zde datuje od šestého století př. Kr. a ve starověku bylo město významným obchodním centrem. Město nese stopy všech historických období až do 14. století, kdy se zcela vylidnilo. Úpadek a zkázu způsobily postupně nájezdy Barbarů, zemětřesení a nakonec epidemie. Dnes patří k nejnavštěvovanějším archeologickým lokalitám Albánie.
Nedaleko vyrůstá nové letovisko Ksamili. Řada rozestavěných domů obklopuje donedávna opuštěnou zátoku. A opět bunkry. Z jejich střílen je možné přehlédnout celou zátoku. Vzájemně jsou bunkry propojeny zákopy, někde dokonce vyzděnými. Na několika z nich jsou patrné stopy po českých turistech. Kvalitními barvami vyvedená česká vlajka, sněhulák, nápis Servít je vůl. Na jiném Ferdinand Mravenec. Bivakujeme na pláži u malého hotýlku. Je sobota a v blízkém větším se slaví velká svatba. Nakukujeme oknem a vidíme. Na každém stole tři dvoulitrové láhve. Různých limonád. Po alkoholu ani stopa. Přesto se svatebčané při řvoucí hudbě hlasitě baví až do rána. Moc jsme se nevyspali.
A další dopoledne opět ve znamení svateb. Nevěsty v bílém, svatebčané ve svátečním, družičky. Zrovna jako u nás. Svatby se fotografují u vyvěračky Syri i Kalter, Modré Oči. Koupání v mimořádně silném proudu ve sladké a studené vodě vyvěračky (10 stupňů) je ovšem větší zážitek. Stejně jako procházka lesoparkem s obřími platany.
Poslední zastávkou v Albánii je město Gjirokaster, zvané také městem bílých střech. Střechy domů v historické části města jsou kryty tenkými deskami vápenců. Navštěvujeme také pevnost, dnes přeměněnou na vojenské muzeum. Kromě rozhledu na malebné město i okolní hory zde nacházíme i typicky albánské kuriosity. Několikametrovou sochu partyzána a sestřelené americké, prý špionážní, letadlo. O tom, proč a kde se nad Albánií vzalo, se dnes ale pochybuje.
Poslední noc v Albánii trávíme u zaneřáděného rybníka. Celou noc nás provází hudba dvou konkurenčních uřvaných diskoték. A ráno pak už čekání na řecké hranici. Vracíme se do jednadvacátého století.

Jsem už několik dnů doma. Zvoní telefon. Příjemný ženský hlas.
„Tady cestovní kancelář XY, mohu vám položit několik otázek?“
„Proč ne?“
„Cestujete často do zahraničí?“
„Každý rok aspoň jednou.“
„Kde jste byl předloni?“
„Ve Švýcarsku.“
„A loni?“
„V Černé Hoře.“
„Chystáte se někam letos?“
„Právě jsem se vrátil z Albánie.“
„A kam se chystáte příště?“
„Do Albánie.“
„To jste musel mít mnoho krásných zážitků, že se tam chcete vrátit.“
„Ano. Nejen krásných, ale i velice zajímavých.“
„Mohu se vás ještě zeptat, zda jste měl polopenzi, plnou penzi nebo all exclusive?“
„Polopenzi.“
„A spal jste v tříhvězdičkovém hotelu, nebo v lepším?“
„Když nepršelo, tak pod širákem. Jinak ve stanu.“
Zavěsila.

Václav Veselý, 2006