Zde můžete zadat Váš e-mail pro pravidelné zasílání novinek.

 

Rádi Vám zašleme dárkový poukaz na zájezd či na částku.

Dárkový poukaz na zájezdy cestovní kanceláře NOMÁD
 

Parkování u letiště Praha

Nejlepší kancelář

Doporučujeme:

TOPlist
 
www.whitneytis.cz

CESOPIS PODKARPATSKÁ RUS

CESTOPIS ZE ZÁJEZDU

Pár postřehů z dovolené ze země kde včera znamená dnes.

Rozhodl jsem se letos vyrazit na Podkarpatskou Rus. Poprvé bez zabezpečení polopenze cestovní kanceláří a poprvé s několikadenním přechodem hor. Příprava byla o to náročnější. Sehnat vařič a jídlo na 8 dní. Vše aby bylo lehké a vydatné. Hlavně se nekazilo. Přátelé mi poradili, zakoupit různá instantní jídla a polévky. Byla to dobrá rada. Nakoupil jsem toho tolik, že třetinu jsem nechal doma před odjezdem a třetinu sem dovezl zpět. Bez jakékoli reklamy musím říci, že jídlo mě uspokojilo a že hlady jsem netrpěl. Vařič byl taky dobrý a celou jednu bombu ze dvou jsem taky dovezl zpět. Stan se osvědčil už v Irsku. Byl sice těžší a pronesl se, ale nepropršel a vydržel všechny vrtochy počasí. Nepropustné boty nebyly taky k zahození. Jen ta moje fyzička výrazně za vším pokulhávala. Ale přežil jsem to a tak mohu nadhodit pár řádků.

První naše zastavení bylo na Zemplínské Šíravě. To bylo příjemné. Mohli jsme se i vykoupat a bylo i posezení v místní salaši. Halušky s klobáskou byly moc dobré. V kempu jsme přenocovali a ráno vyrazili na hranice ve Vyšném Německém.. Obavy z průtahů nakonec byly plané. Došlo u Ukrajiny k posunu a tak jsme vyplnili jen emigrační formuláře, podobné jako při cestě do Anglie. Pravdou je, že vše dlouho trvalo, ale žádné prohlídky a úplatky se nekonaly. Po půl hodince jsme vjeli do naší cílové země. Vedoucí nám řekla, že jsme vjeli do země, kde je o hodinu více a o 50 let méně. Později se ukázalo, že možná ještě o kousek víc. Čas jsme si nechali raději náš. Pravdou je, že se plno věcí rychle zlepšuje.

První zastavení bylo v Užhorodu. Ač hlavní město Podkarpatské Rusi, je děsné. Socialistické paneláky , omšelé, povrch ulic a celková upravenost děsná. Za shlédnutí stál jen skanzen, kde byly soustředěny vzorky staveb z celé oblasti (foto č.1 ).Tyto stavby jsou ale i nadále v městech a vesnicích plně funkční. Ve skanzenu jsou jen v lepším stavu. Udržované a každý má uvnitř exponáty, snad i historické. Jednotlivé objekty má na starost jedna ženština, která je zároveň i průvodkyní.Jedna taková mě zakázala u ní natáčet. Asi bych si to mohl doma taky tak upravit a udělat. Žádný zákaz jsem ale nikde neviděl. Objekty byly obklopeny zelení a tak vše moc hezky působilo(foto č.2 ). Dřevo je moc krásný materiál a lidové stavby jsou všude krásné a k obdivování. Sousední hrad byl přesným opakem. Zanedbaný a ke všemu byl zrovna zavřený. Tak jen pár pohledů na město a jedno dobré pivko v občerstvení. Sešel sem do podhradí a prošel se okolo řeky Už. Kdyby se to trochu upravilo, tak by tam vzniklo krásné korzo. I tato řeka není moc regulovaná a taky je zanesená štěrkem. Na nábřeží byl malý pravoslavný kostelík a kousek dál další. K tomu jsem se už nedostal. Vrátil jsem se přes místní tržnici k autobusu. Místní restauratér nás pustil na záchůdek. Měl ho zamčený. Byl vybaven zcela vyjímečně mísou a byl dokonce splachovací. Dal jsem s ním řeč. Jezdil do Česka . Pozval mně na pivo. Bylo dobré a říkal, že je to živoje pivo. Vysvětlil, že není vůbec filtrované a ani jinak upravované. Něco jako u nás kvasnicové. Proto bylo tak dobré.

Další zastávka byla v Mukačevu, které je o poznání upravenější. Tady jsme si prohlídli hrad Palanok, který je nad městem. (foto č.3 ) Ač nevypadal z venku nijak extra, byl plný exponátů a bylo vidět, že se mu věnují. Město má nějaký spolek, který zámek ze vstupného dodělává a upravuje. Vadily mně jen desítky televizních antén na jeho střeše a nesourodost střešní krytiny. I antény připomínaly naše 60 léta . Prošli jsme si město, popili z plastové lahve kvas s medem, poklonili jsme se Cyrilovi s Metodějem na náměstíčku a pokračovali v cestě. Cílem toho dne byla Solotvina. Je to místo, kde se těží sůl kamenná. Staré šachty tu způsobily svým propadnutím vytvoření slaných jezírek. U nich jsme v primitivním kempu přespali. Koupel v jezírku byla zážitkem. Voda obsahuje 36% soli a tak pěkně nadnáší. Přilehlé kempy okolo jezírek jsou děsně ubohé. Do sociálního vybavení jsem ani raději nešel. Zato dlouho do noci nám bušilo několik rytmických melodií nad stany. Hráli asi tři melodie a to neustále dokola. Ani hrozby o dodržení nočního klidu nepomohly. Když konečně vypnuli věže a bedny se uklidnily, pustili si kempující domorodci autorádia v žigulících na plné pecky a bylo zase po klidu. Někdy okolo 3 hodiny tento hrající exponát vyrazil kamsi. Myslel jsem že mě přejel stan. Ne. Jel jen tak těsně. Zážitkem ovšem byla návštěva solného dolu. Ráno naše vedoucí vyjednala, že nás vezmou . Oni nedostávají pár měsíců už plat a tak si takto na černo přivydělávají. Pak že je sůl nad zlato. Propašovali nás po čtrnácti k těžní věži a po osmi nás svezli v malinkaté klícce do hloubky 381 m. Tam jsme se museli chovat tiše a nenápadně. Ve štole se nesvítilo, nebo nemohlo svítit v rámci utajení. Tak jsme šli s jednou baterkou v čele a jednou na konci jako husy temnou chodbou. Klopýtali o koleje, pražce a různé překážky. Šli jsme takto něco přes kilometr. Cestou jsme viděli dva kombajny na těžbu, jednu prostoru, kde se těží a jinak tmu tmoucí. (foto.č.4 ). Stejnou cestou jsme táhli zpět, jen bez zastávek. Síla vrstvy soli je prý 800 m. Hornina má 98% soli. Takřka čistá sůl. Nikde nic nepaží a nezabezpečují. V jedné vytěžené štole je umístěno sanatorium na léčení cest dýchacích. Navezou tam pacienty a ti 160 dolarů.V každém případě to byl zážitek. Odpoledne jsme dojeli do Rachova. Po krátké prohlídce města, zakoupení dárků ve formě láhví místního vína jsme vyrazili s plně naloženými bágly do hor. Čekal nás třídenní pochod po hřebenech pohoří Svidovce. Museli jsme sebou mít mimo stan, karimatku a spacák i jídlo na 3 dny. K tomu vařič, oblečení i do zimy a já táhnul navíc kameru a foťák. Takovou zátěž jsem ještě nenes a to ještě do kopce. Vyšli jsme z asi 300 m. Už tady se mohl člověk kochat krásnými výhledy na okolní pohoří a doliny ( foto č. 5 ). Večer jsme spali u nějakých seníků. Další den po usilovném nastoupání jsme se dostali do polonin a k cílové salaši.Rozpršelo se a tak se stavělo za deště. Nabídka možnosti nákupu čerstvého mléka mě ze stanu nedostala. Stejně nevím, co by takové tučné mléko se mnou provedlo. Léta jsem spotřebitel naší vodičky, co se jmenuje mléko. Večer byla taková průtrž a i bouřka, že jsme se ráno rozhodovali, zda nesejít dolu k autobusu. Několikrát během tmy okolo nás přešly stáda ovcí.

Než mi to došlo, myslel jsem si, že už jsem v ráji a slyším rajské zvonky. Každá ovečka měla rolničku jinak naladěnou. Kdyby to nebylo v noci, bylo by to krásné. Ráno obloha byla veselejší a nepršelo. Po špicích se sice válely mraky, ale celkem jednoznačně jsme odhlasovali další pochod. Příroda byla krásná. Silně mi připomínala pohoří v Irsku. Nahoře už byly jen louky a louky. Oblé zvlněné kopečky. Na nich se pásly stáda ovcí a krav( foto č.6 ) Vzácností nebyli ani koně. Jeden pasáček asi devítiletý nám řekl, že ve dvou pasou 330 ovcí. Pohybovali jsme se ve výšce asi okolo 1500 m ( foto č. 7 ). Já jsem byl neustále na chvostu peletonu. Sice po určité době ostatní počkali, ale jak jsem dorazil, tak se zase rozešli. Dost mě taky zdržovalo natáčení. Polovina se rozhodla pro výstup na jednu z hor. Bliznica měla 1885 m a já se blbec přidal do skupiny odhodlané ji zdolat. Už v místech nástupu jsme byli v mracích. Doufal jsem, že na špici budu třeba nad mraky. Protože jsme nešli po řádné cestě, stoupali jsme nejkratším směrem k domnělému místu vrcholu. Vidět bylo tak na 10 m. S batohem na zádech jsem málem vypustil duši. Ostatní spolucestující byli v průměru 25 ti letí. Ze 4 starších jsem šel jen já. U trianglu na špici byla stejná mlha jako celý výstup. Tam se k tomu přidal ještě silný vítr. Sestup nebyl o moc lepší. Kdyby to šlo se kutálet. Strmost a štěrk ztěžovaly cestu. Další pochod byl skoro po vrstevnici. Sem tam svítilo sluníčko. Hned člověk zapomněl na útrapy. Jen ten batoh byl čím dál těžší. Našim cílem bylo krásné, horské ledovcové jezírko, které bylo umístěné v nádherné kotlině. Po poloninách se páslo 150 hlavé stádo koní a ovce( foto č.8). Odvážlivci se i okoupali. Bylo to rajské místo.(foto č. 9 ) Zpět jsme šli kousek stejnou cestou. Svítilo sluníčko a po kopcích se koulely mraky. Před sestupem do údolí se zatáhlo. Museli jsme sestoupat z těch 1600 m zase do 500 m, městečka Jasiňa. Cesta dolu mi taky nesedí. Vlastní cesta byla děsná. Rozježděná a často přerušovaná řečištěm. Začala bouřka, průtrž a vítr. Pláštěnka na ruksaku se mi někde odpoutala, tak jsem měl propršený i batoh. Poslední přechod rozbouřené říčky jsem přešel už bez nějakého přelézání. Tím jsem se dostal poprvé a naposledy do čela peletonu. Dohnala mě jen vedoucí. Táhlo mě pivo a vidina konce cesty. Ostatní mohli padnout na zadek. Nevěřili, že jsem vůbec schopen takového rychlého pohybu. Já ale pokaždé jednu etapu nasadím. Dole už zase svítilo sluníčko a tak jsme sušili. To, že jsme to zvládli, bylo zapito několika lahvemi vodky v místním krámku. Na útrapy se už ani nevzpomnělo. Ani nás nemohli dostat zpět do autobusu. Bez batohu na zádech jsem se vznášel. To ještě podpořené vodkou. Mimochodem byla dobrá, stála na naše 60 kč a na dně byla feferonka. Jasiňa je centrem zimních sportů.

Přejeli jsme z Jasině do místa přenocování, Usť Čorné. Zajeli jsme ještě Do Tjačeva, kde jsme navštívili slovenského kněze Petra Krenického. On nám zabezpečil nocování a stravu v Usť Čorné. Povídali jsme si s ním o jeho působení, lidech a problémech. Do Usť Čorné jsme dorazili večer. Ubytováni jsme byli v místním bývalém kulturáku, který koupila právě církev a snaží se ho zachránit před rozpadem. Spali jsme na kovových postelích s dekami a polštáři na sále. Sál měl i jeviště. Zašli jsme hned na večeři. Jídla bylo dost a bylo dobré. Vůbec není pravda, že se v místních krámcích nedá nic k snědku koupit . Většinou měli několik druhů chleba, pečiva. I ostatním sortimentem jsou zabezpečeny. Co se týká piva, je jejich pivo dobré chuti a mimo cesty po horách je plno hospůdek a krámků, kde tento boží mok čepují. Ráno jsme vyrazili do Koločavy. Kam mohl dojet po děsné silnici autobus, vezli jsme se. Pár kilometrů od Komsomolsku (Ruské Mokré) (foto č.10 ) jsme dojeli. Dál to nešlo. Na mnoha místech tu pramení různé minerální a léčivé prameny. Právě tady jsme jeden takový sirný ochutnali. V místním pravoslavném kostelíčku bylo jak v úle. Asi z dalekého okolí se sem scházeli nastrojení obyvatelé. Typovali jsme to na svatbu. Dozvěděli jsme se ale, že je ten den církevní svátek, který je 1x ročně. U jednoho domku, který byl taky jak ze skanzenu, byl prostřen asi 10 m stůl. Po návštěvě kostela následovala hostina. Našinec by čekal vodkovou smršť. Řekli nám ale, že při hostině se alkohol nepije. Za Komsomolskem jsme vyrazili po cestě do kopce. I tady byla cesta v žalostném stavu. Dvě třetiny cesty byl vlastně potok. Nikde tu nemají opatření proti erozi vody. Jak na řekách, tak na potocích. Každoroční povodně pak snadno strhávají mosty a rozebírají cesty. Nestačí to vše ani dát do použitelného stavu. Tentokrát to byl jednodenní pochod a tak jsme šli jen s malou zátěží. Voda, něco na zub a pláštěnky. Krásný byl odpočinek nahoře v sedle nad Koločavou.(foto č. 11 ) Sestup rozježděnou cestou už se dal snést. Nejhorší byl pro mně pochod pod pražícím sluncem Koločavou. Delší dědinu neznám. Má asi 9 km a to po udusané silnici, plné štěrku. Když už jsem si myslel, že jsme u cíle naší cesty. Odbočili jsme a lezli opět do kopečka. Tam byl hřbitov a v něm hrob Nikoly Šuhaje a jeho Eržiky. Ivan Olbracht z něj udělal zbojníka, ale místní vědí, že to tak neni. Byl to vlastně zběh a psanec. Logiku jejich vysvětlení má to, že nemohl brát bohatým a dávat chudým. V této zemi nebyli bohatí. Dneska se už ukazuje podle novostaveb, že by někoho obrat mohl, ale už nemůže. Zabil tři policajty a nakonec ho zabil kamarád, aby neprozradil ostatní. V Koločavě v té době byla i dcera Nikoly. Byli jsme tak ušmajdaní, že jsme stihli ještě zajít do starého dřevěného kostelíčka s muzeem a potom se ubytovat v místní škole. Škola byla pro 1500 dětí, ale záchodů měli jen 7. Ty byli vedle školy na hřišti. Viděl jsem v objektu 2 umyvadla. Nejsou finance na opravy a budování solidnějšího zázemí. Škola nese jméno Ivana Olbrachta a je v ní i jeho muzeum. Jana, vedoucí ale říkala, že vidí, jak se to tu v této oblasti rok od roku vylepšuje. Sponzory jsou i spolky z ČR. Lidé jsou tu všeobecně družní a přívětiví. Po zrušení SSSR padli i velkofabriky a tím plno pracovních příležitostí. Zašli jsme do jedné z místních hospůdek, kde jsme vodkou a pivkem zakončili další den. Spali jsme po třídách a v kulturní místnosti.

Ráno jsme se už začali stáčet k domovu. Cestou jsme se zastavili v Siněvirském národním parku u pěkného Siněvirského jezera. (fofo č. 12 ) Pověst praví, že rodiče dívky zabili jejího milence a ona plakala, až vzniklo jezero. Tady najížděly autobusy místních. Zatěžkáni taškami, valil se proud lidí asi kilometr k jezeru. Okolo jezera byly různé přístřešky, jednoduché grily a stoly. Místní tu trávili piknik. Přitom v této části byl zákaz koupání. Byl jsem pozvaný k jednomu stolu. Pět bujarých žen z užhorodského chemického závodu tu měli plno lahůdek. Vodku jsme popili, stehna čehosi pojedli, popovídali a já musel bohužel rychle dolu k autobusu. Pak už jen na hranice a zastávka s přenocováním a koupáním opět na Zemplínské Šíravě. Posezení v salaši bylo veselé a bujaré. Utráceli se poslední valuty. Úmorná cesta autobusem po rozpálených silnicích už se snesla. Cestou jsme se zastavili ještě i pod Tatrami. Celkově byl zájezd moc hezký. Na útrapy se zapomíná. Člověk pozná život zase v jiné podobě. Taky jsou místa, kde není bohatství . Lidé jsou tam ale dobří, nezkažení civilizací. A hlavně mají překrásnou přírodu. Ještě není doceněná a využívaná k prospěchu země. Myslím, že stojí za to, projít se Podkarpatskou Rusí.

Lindner Vladimír