Zde můžete zadat Váš e-mail pro pravidelné zasílání novinek.

 

Rádi Vám zašleme dárkový poukaz na zájezd či na částku.

Dárkový poukaz na zájezdy cestovní kanceláře NOMÁD
 

Parkování u letiště Praha

Nejlepší kancelář

Doporučujeme:

TOPlist
 
www.whitneytis.cz

CESOPIS KRÉTA A SANTORINI

CESTOPIS ZE ZÁJEZDU

Karosa drkotá, poskakuje po mizerných silnicích Rumunska. Ležím na podlaze autobusu v uličce mezi sedadly, je noc a já už vystřídal všechny možné pozice na sedadle, aniž se mi podařilo usnout, byť je to už druhá noc na zpáteční nonstop jízdě z Athén do Čech.
Tak jsem si dal spacák do uličky mezi ušoupané nohy svých souputníků, že snad konečně usnu. Ležím a hlava mi poskakuje, kyčle tlučou do tvrdé podlahy, sen o měkké posteli začíná překrývat všechny ostatní myšlenky.
Spánek nepřichází, tak si přemýšlím: Co tu proboha děláš! Za rok ti bude sedmdesát, takhle se přeci nemůže chovat dědeček hejna vnuček a vnuků, majitel hypertenze a bolavého kolena, šedivý důchodce co ho bolí záda, když ryje záhon. Kolem tebe naříkají lidé ve věku tvých dětí, že takhle cestovat už nikdy a ty své tělo ničíš, by se otloukalo na rumunských silnicích. To už není nerozum, takhle nějak začíná šílenství. Šílenství - to snad ne. Spíše něco jako drogová závislost, nevyléčitelná chronická žízeň po poznávání neznámých krajů. A už vznikají podmiňující rovnice: okouzlil tě Santorin - tak se teď tluč na podlaze autobusu prošel jsi fantastickým kaňonem Samarin - zaplať to dírami rumunských silnic stál jsi před tři tisíce let starým kouzelným portrétem "Pařížanky" - tak trp na špinavé podlaze autobusu.
Za žízeň to poznávání a za její ukojení je prostě nutno zaplatit. Otlučené kyčle se uzdraví - Pařížanka zůstane.

I. Balkánem

Déšť v Praze - od celnici k celnici - ein Mann ein Bagáž - Olymp se nekonal, ale konalo se koupání - děti z Pirea nám nezamávaly
Už po druhé začínáme kapitolu dalšího dobrodružství ve Žďáru n. S., jedeme proto na start výpravy Bivak-klubu vlakem. Z Prahy projíždíme typicky podzimním počasím - mlhou a drobným deštěm, Žeňce jsem nevymluvil, že na Krétě bude teplo, honem se ještě snažila vpašovat do zavazadel teplou vestu. D隣 bičující okna vlaku ji v tom podporuje. Ale my přece jedeme za sluncem a hlavně za mořem. Dubnový Nepál byl životní zážitek - ale bez koupání. Protrpěli jsme filmování "Německé písně" jen tím, že jsme si v únavou vypjatých situacích dokázali představit, jak písečnou pláží slavnostně vcházíme do teplého Poseidonova království..
Ve Žďáru čekala okrová Karosa, dva řidiči, kuchař a při prvním pohledu dost absurdní manželská dvojice: drobná, jako včelka pilná Lenka - snaživá vedoucí celé výpravy a mohutný, většinou téměř nahý, vzhledem i projevem robustní Petr, připomínající velkého, z lahve vypuštěného džina.
Cesta Jugoslavií je zarubaná válkou a zkorumpovanými celníky, trasa je proto volena oklikou přes Rumunsko a Bulharsko, abychom zjistili, že zkorumpovaní celníci jsou na celém Balkáně. Vyjeli jsme v sobotu 1. října ráno, přestoupili ve Žďáru do autobusu a potom už nonstop Brno, Bratislava, Budapešť, Szeged, v neděli ráno snídaně za Temešvárem, z Rumunska do Bulharska trajektem přes Dunaj, támhle jsou světla Sofie, Ženko, už je pondělí a vítám tě v Řecku a s východem slunce konečně moře u Soluně.
Úprk Balkánem je veden jedinou touhou. "ať to máme za sebou" a je opravdu jen pro silné povahy. Celý autobus má jedinou snovou představu: pláž a teplé moře. Také nemám dnes už téměř jiné vzpomínky na tuto anabazi, než přechody hranic reprezentované nadutými, zřejmě nepřátelskými a úplatky vyžadujícími celníky. Krajina je jen vatou mezi hodinovými čekáními u závor. Buď si nás vůbec nevšímají a nechají jen tak nekonečně dlouho stát nebo předvedou úřednickou nadřazenost výhružkou: všichni vystoupit - ein Mann-ein Bagáž - nebo karton Marlboro. Jste takhle malincí před celnickým panstvem na balkánských hranicích.
Přechod Dunaje na rumunsko-bulharské hranici. Trajektová loď jede od břehu ku břehu 12 minut. Na zpáteční cestě jsme k Dunaji přijeli v 10,00 hodin a z druhého břehu odjížděli v 15,30h.
Ale trestní nejsou jen přechody hranic, smutek nás přepadá z balkánského venkova. Neudržované silnice, zaplevelené vinohrady, špína a apatie. Rumunsko: ohnutá, bosá, stará žena celá v černém nese na tyči dva vaky a šlape rozbitý asfalt silnice.
Těšili jsme se, jak pozdravíme náš Olymp, pohladíme očima vrcholek Mytikasu. Ale Zeus měl stejně špatnou náladu jako my a autobus nám vůbec nevěřil, že támhle vpravo je téměř třítisícové horstvo.
Řidiči však otočili volantem, sjeli z dálnice a přistáli u pláže kousek u naší Leptokarie s výhledem na hrad u Platamonas. Nikdy jsem si nepomyslel, že se na tuhle pláž ještě jednou vrátím. Po více než padesáti hodinách nepohodlí nás přijalo teplé, hojivé moře - báječná dovolená právě začala.
Do athénské autozácpy jsme se dostali při západu slunce a zakotvili jsme v Pireu. Sedli jsme si na lavičku blízko mola a nasávali atmosféru velkého přístavu. Už za tmy byl na trajektovou loď naložen náš bus, obsadili jsme s Žeňkou záď horní paluby, abychom se mohli zúčastnit obřadu odplouvání. Náhrdelník světel se pomalu zmenšoval jak od nás odplouval Pireus, Řecko, evropský kontinent.

II. Severním pobřežím Kréty

Dobré ráno, Kréto - Rybí hody v Sitii - Palm Beach ve Vai - Kosmos předvádí krétskou hvězdnou oblohu pětihvězdičkové koupání v Karpatském moři.
Kréta není ostrov, který by se snoubil s mořem, je to 200 km dlouhá a 12 až 60 km široká, z moře vyčnívající skála ozeleněná olivovými háji. Poznali jsme je dokonale, šněrovali jsme ji s naší Karosou jak korzet hezké dívky křížem krážem, od moře k moři, od koupání ke koupání. Vápencový oblouk začínající kdesi u Terstu je na Krétě divočejší než v Řecku, barevnější než v Jugoslávii. Východní část, kudy teď jedeme, předvádí často kontrast mezi ocelově modrým mořem, bělavým pískem pláží, ostrou zelení olivovníků a narudlými svahy hor. Perfektní dálnice respektuje přání cestovních kanceláří a lemuje pobřeží tak, aby mohla nabízet stále nové propagační pohledy na pohádkové zátoky.
V Irakliu jsme přistáli v 7,30, ale nezdrželi jsme se tu dlouho, jen jsme krátce pozdravili pevnost, co postavili Benátčané, abychom pospíchali severním pobřežím na východ, prohlédli si Aios Nikolaos s vnitřním přístavem,, ale definitivně jsme zakotvili a uvědomili si, že jsme na dovolené na Krétě až v kouzelném městečku jménem Setea. Sedíme sami v restauraci na pláži, už je po sezóně tak je tu uvolněně, nedělně, obsluha v předklonu, pár metrů od nás přístav rybářských člunů a bárek. Objednáváme si kalamáry a džbánek vína a zvolna, beze spěchu polykáme výtečné sépie i přímořskou atmosféru. Jsme konečně na Krétě a je nám fajn.
V nejvýchodnějším cípu ostrova je zátoka u Vai, slavná přirozeným palmovým lesem proto Palm Beach. Nám se však především líbí jako celek. Sladká až kýčovitá kulisa pro slastné nicnedělání, kde palmový neuspořádaný prales prorůstá do žlutého oblouku pláže, která ho spojuje s tmavomodrým mořem ozdobeným rozinkami bílošedých ostrůvků. Máčíme své klouby a unavené svaly v teplé, navýsost přátelské solance, vyluhujeme únavu cesty.
Autobus byl zasunut do neviditelna, část osazenstva tam rozložila spacáky, ale my jsme - už ve tmě - obsadili lehátka přímo u mořského příboje. Byla bezměsíční, teplá noc a Orion zahájil putování po evropsko-asijsko-africké obloze. Nechali jsme se v příjemně nasoleném ovzduší ukolébat do ozdravného spánku pravidelným šploucháním moře u našich nohou. První noc na Krétě.