Zde můžete zadat Váš e-mail pro pravidelné zasílání novinek.

 

Rádi Vám zašleme dárkový poukaz na zájezd či na částku.

Dárkový poukaz na zájezdy cestovní kanceláře NOMÁD
 

Parkování u letiště Praha

Nejlepší kancelář

Doporučujeme:

TOPlist
 
www.whitneytis.cz

CESOPIS PERU, BOLÍVIE

Byli jsme dětmi slunce

Z městečka Chivay jsme jeli našim mikrobusem ještě kousek na sever a po pár desítkách kilometrů jsme zastavili v hlubokém kaňonu. Byl již téměř večer, v jednoduchých dřevěných budovách jsme se převlékli do plavek a vnořili se / neskočili, voda byla příliš horká / do místních minerálních horkých pramenů. Bylo báječné spláchnout autobusový pot. Najednou přišla tma - jak jsme si už na nešeření v těchto krajích zvykali - a my vylézali z vody v černé noc. Neukázala se ještě ani lodička, ani zmrzlinový kopeček měsíce, obloha byla černá jak nejčernější samet. Zvednu hlavu a zalknu se překvapením. Nade mnou, přímo v nadhlavníku, královsky, suverénně ovládl oblohu Jižní kříž. Vůbec jsem ho nemusel hledat, čekal tu na mne a já se jen sklonil před Jeho Majestátem. Polkl jsem dojetí, došlo mi splnění klukovského snu.
Potkal jsem se s Jižním křížem, potkal jsem se s dobrodružstvím dětských knížek a táborových písniček, byl jsem za sedmi horami a sedmi moři a nad hlavou mi plál Jižní kříž.

Dnes, po návratu z peruánsko - bolivijské cesty, setřiďuji své dojmy, abych mohl odpovědět na otázku: "Tak jaké to bylo?" A hned narážím na problém, jak tuto cestu vlastně nazvat. To přece nebyl "zájezd". "Expedice" se hodí pro vědeckou výpravu, "velehorská turistika" to také nebyla, do téměř pětitisícových výšek nás vyvážely busy, ale také to vůbec nebyl "výlet". Myslím si, že to bylo prostě "Velké dobrodružství." Šéf Vladimír si s námi už od prvních přípitků v prvních dnech ťukal se sloganem: "Na přežití!" /Později jsem pochopi, že tím myslel i sebe, když ho devatenáct členů výpravy chtělo zabít po ubytování ve špinavém, hodinovém hotelu. / Ale nakonec jsme si v Ruzyni před rozchodem skutečně blahopřáli, že jsme to všechno přežili.
Bylo to dobrodružství nepředstavitelně pestré, díky dokonale vybrané trase denně překvapující, dobrodružství dlouhých zájezdů a výškových rekordů, krásy, která zamykala ústa, dobrodružství šlehačkově Bílých Kordiller a velkoměstě řvoucích lvounů a i lam s královsky nesenými hlavami a indi-ánských dětí skrytých za máminými klobouky. Bylo to dobrodružství z našich cest světem nejdelší, nejsložitější, nejnamahavější a tím i nejúnavnější alespoň pro mne, seniora celé party. Ale kolik lidí naší planety vidělo zapadat slunce do jezera Titicaca tak jako já?. Sípal jsem, nemohl popadnout dech, /trápila mne teplota, kašel a zahleněné průdušky/ v sedle pod Huascaranem jsem už věděl, co je to kyslíkový dluh - ale kolik lidí mělo to štěstí být v srdci Bílých Kordiller. Noční příjezd po neskutečně špatné horské cestě bez krajnic, kdy minibus byl třepán, cloumán, natřásán - nespal ani nejotřelejší z nás - ale kolik šťastlivců projíždělo na úzké lodici peřeje kaňonu Urubamby, neuvěřitelnou scenerií vysokých vodopádů tvořících závojovou mlhu nepropustné džungli?

Bylo to dobrodružství nejnebezpečnější. Po návratu nám desítka našich kamarádů sdělovala svoji starost po zprávě ČTK, že v Bolivii spadl do propasti autobus s českými turisty. Telefonovalo se po všech ministerstvech, televizích, konsulátech k dopídění se jmen postižených. Velmi konkrétně si umíme představit, jak jediná chybička indiána za volantem mohla způsobit utržení krajnice a volný pád autobusu do kilometrové propasti. První dny jsme zavírali oči, když jsme viděli, jak volantem prudce stržená přední kola lícují na centimetry okraj zatáčky, pod kterou není nic než kolmý sráz se stužkou íčky v hlubokém údolí. Třetí, pátý, dvacátý den jsme se už přestali dívat. Jen jsme si každé ráno ťukali slivovicí! "na přežití!"
Poctivost v popisu červencových dní mně velí napsat ještě jeden závěr. Nabídka Bivaku zněla: " Inckou stezkou." Přemýšlím-li dnes o výsledném, souhrnném dojmu, o " nesmazatelném vrypu do mého srdce", pak - ať sám Velký Inka promine - to nebyly historické památky jeho říše, které mne nejvíc oslovily (on, Velký Inka nebyl také žádný tatíček - sjednotitel, ale barbarsky krutý podmanitel sousedních kmenů), ale Peru a Bolivie se staly pro mne synonymem panenské Matky Země.
Na cestách světem jsme občas narazili na prales, džungli, rezervaci, chráněnou oblast. Ale Peru a zřejmě i Bolivie, to jsou v drtivé většině obrovské územní celky (Peru je 15x větší než ČR) nádherné, civilizací nedotčené, jakoby právě stvořené Země, je to obraz původní přírody naší planety. Nedostatek asfaltových silnic přispívá k tomu, že se poutník pokorně sklání před nádherou této dynamické krajiny, nepřefrčí kolem, ale vychutná si kaňon, kterým se právě kodrcá. Krajinu ovládají hory a velehory s hlubokými údolními, oči si neodpočinou, neodtrhnout se od její divokosti, výbušnosti, dynamičnosti. Většinu našich dní jsme prožili ve výškách od 3000 do 4800 metrů, ale výjimečnou atmosféru tvoří to, že v těchto velehorách žije polovina Peruánců. Indiánské vesnice obklopené záplatovanou šachovnicí políček a pastvin se stády lam, skotu, ovcí, koní a černých prasat - jsou součástí této nádherné syrové země.
Ale to je jen vnějšek, povrch našeho Velkého Dobrodružství. Kromě tisíců filmových obrázků jsem si přivezl do Prahy a do zbytku svého života ještě něco mnohem cennějšího. Teď se musím kajícně vrátit k Inkům a Předinkům, protože mne nezasáhla jen krása peruánské přírody, ale pocítil jsem i její magickou sílu. Plul jsem na rákosovou člunu po jezeře Titicaca, stál jsem na pahorku u Nazca, ze kterého byly vidět záhadné obrazce a linie, sevřela mne tajemná atmosféra v hradbách Tiwanacu, oněmněl jsem v Macchu Picchu, zalykal jsem se v kosmických Bílých Kordillerách. Největším bohem praobyvatel této země bylo slunce, byli to děti Slunce. Putovali jsme křížem-krážem jejich zemí a i nám bylo dopřáno být třicet dní dětmi Slunce.

A všechno bylo jinak.
Celý první týden jsem si zvykal, že se nemohu dívat na sled událostí evropskýma očima, že je prostě všechno jinak.
Letěli jsme do Jižní Ameriky, tedy jednoznačně na západ - tak jsme v Ruzyni nabrali kurs do Moskvy - na východ.
Sedím v obřím I1 96 na trase Moskva - Lima a sleduji, jak se letadlo marně snaží dohonit zapadající sluníčko - ano, letíme přímo na západ. Podívám se z okénka - sedím vpravo ve směru letu - a ustrnu. Vidím totiž jasně, že po naší pravé straně začíná svítat, sluníčko jen a jen vykouknout z mraků. Ale tam přece nemůže být východ, když západ je přímo před námi! Zavřu oči a pokou-ším se usnout. Po chvíli opatrně nakouknu pravým okénkem. Celá pravá strana svítí jasným světlem. Kam to vlastně letíme? (Teprve později mně vrchní stevard aeroflotu vysvětlil, že letíme velkým severským obloukem Moskva-Helsinky-Oslo-Reykjavik-Genser-Panama-Lima. V době mého pochybování o světových stranách jsme byli nad Islandem a já se pravým okénkem díval na oblast severního pólu a to svítání - to byla - tovarišč - polární záře. " Kolik je vlastně hodin?" ptá se Žeňka, když se po třinácti hodinách letu připoutáváme k mezipřistání v Havaně. Parta kolem se dívá na zápěstí a nabízí čas: havanský či olomoucký, moskevský či limský - a kolik je teď vlastně v Pra-ze? Až budeme přistávat v Limě, dosáhne součet hodin protrpěných v letadle počtu 21 - spočítal někdo. + devět hodin čekání v Moskvě + přes dvě hodiny Moskva-Praha - to máme 32 hodin - lidi, co je vlastně dnes za den? Kroutím své hodinky na limský čas - dodnes mám na nich špatný datum.
Iljušin má sice tak pohodlná křesla, že se mi i nohy vejdou, ale už mám otlačený zadek, bolavá záda, vyluštěné osmisměrky a přečtené rady pro případ přistání na moři. Téměř třináct hodin nevidím nic než mraky, mlhu a lehce se chvějící křídlo. Přesto lítám rád. Asi je to tím, že ve mně stále přetrvává úžas nad lidským umem, který vymyslel a uskutečnil, že teď sedím obklopen tunami ocele ve výšce deseti kilometrů. Pode mnou se točí zeměkoule a letadlo - byť marně - dohání zapadající sluníčko, aby se nám prodloužil den.

"Žeňko, podívej, ty hory pod námi, to jsou Kordillery."

Pokračování příště

Manželé Brzákovi